Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky KRALIČÁK s.r.o., se sídlem Stříbrnice 70, Staré Město, a stěžovatele Ing. Dušana Juříčka, obou zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí č. j. MZP/2022/570/1480 ze dne 26. 4. 2023 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Olomouc, č. j. ČIŽP/48/2022/3191 ze dne 4. 7. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Česká inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP") přikázala stěžovatelům rozhodnutím o předběžném opatření zdržet se zásahů, stavebních činností a provozu na lokalitě sjezdovky Odjezdová trasa Štvanice či její jižní odbočky. Předběžné opatření nařídila ČIŽP v rámci doposud probíhajícího řízení o omezení činnosti dle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "ZOPK"), neboť na základě šetření shledala, že prováděním dalších zásahů, činností a provozu může docházet k ohrožení zájmů chráněných ZOPK. Přinejmenším pro některé části území chybí dle ČIŽP potřebné správní akty, protože dříve vydaná povolení a rozhodnutí se vztahovala pouze k záměru odlesnění, nikoli úpravám terénu, budování zasněžovacího systému a provozu sjezdovky.
2. Proti rozhodnutí ČIŽP podali stěžovatelé odvolání, které Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí o předběžném opatření. Ministerstvo přijalo závěry ČIŽP, shledalo předběžné opatření důvodným a aprobovalo využití institutu tzv. předběžné opatrnosti při zajišťování a zabezpečení ochrany životního prostředí před nedovolenými a škodlivými činnostmi.
3. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podávají stěžovatelé ústavní stížnost, ve které se domáhají jejich zrušení. Stěžovatelé je napadají s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na řádné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i právo na svobodný výkon podnikatelské činnosti dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelé namítají, že jsou rozhodnutí v rozporu s ústavním zákazem výkonu libovůle soudy ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a se zákazem zneužití pravomoci pramenícího z čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
4. Rozhodnutí ČIŽP považují stěžovatelé za nepřiměřeně omezující, jelikož bylo možné zakázat pouze výstavbu zasněžovacího systému, nikoli provoz celé sjezdovky. Rozhodnutí ministerstva dle stěžovatelů trpí řadou vad, včetně nevypořádání odvolacích námitek a nedostatečného odůvodnění vykazujícího znaky libovůle. Stěžovatelé mají rovněž za to, že správní orgány nesprávně zhodnotily záměr změny využití území a překročily své pravomoci, neboť se zabývaly přezkumem chybějících územních rozhodnutí a stavebních povolení, přestože je jejich úkolem posuzovat pouze možný zásah do chráněných částí přírody.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh nepřípustný.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod.
7. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva, kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky před správními či soudními orgány, které jsou stěžovatelům k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by byly předtím vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (usnesení sp zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
8. Ze zásady subsidiarity rovněž plyne, že stěžovatelé musí projít v řízení všemi stádii a vyčerpat všechny prostředky. Vyčerpáním opravných prostředků dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tedy není myšleno dosažení rozhodnutí o předběžné otázce v rámci probíhajícího řízení, neboť v takovém případě nejde o rozhodování ve věci samé. Ústavní soud vyžaduje rozhodnutí konečné, a vyčerpání opravných prostředků tak bude představovat např. až rozhodnutí o správní žalobě podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") [srov. Filip, J. § 75 (Nepřípustnost ústavní stížnosti). In: Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 561].
9. Stěžovatelé brojí proti rozhodnutí ČIŽP, přestože ta prostřednictvím předběžného opatření pouze dočasně upravila práva a povinnosti stěžovatelů a ve věci samé doposud nebylo pravomocně a konečně rozhodnuto, což Ústavní soud telefonicky ověřil u příslušného správního orgánu. Přezkumu napadených rozhodnutí a efektivní ochrany práv stěžovatelů proto bude možné docílit (byť zprostředkovaně) v rámci přezkumu konečného rozhodnutí.
10. Přestože je nyní soudní přezkum rozhodnutí ČIŽP jakožto rozhodnutí předběžné povahy vyloučen dle § 70 písm. b) s. ř. s., stěžovatelé budou mít možnost obrátit se na správní soudy později, až bude o jejich právech a povinnostech rozhodnuto ve věci samé. Soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu dle § 75 odst. 2 s. ř. s. posoudí i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá.
11. S přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nemůže Ústavní soud za daných okolností přezkoumávat ústavnost napadených rozhodnutí, neboť stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím je tudíž nepřípustná. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ani po případném zrušení napadených rozhodnutí by zde nebyl právní stav, ve kterém by stěžovatelé mohli budovat zasněžovací systém, jelikož jim potřebná povolení a rozhodnutí správních orgánů stále chybí.
12. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. července 2023
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj