Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Františkem Pětníkem, advokátem se sídlem Hodějovická 488, Pelhřimov, proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16.4.2007, č.j. 4 C 181/2006-73, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31.5.2007, č.j. 25 Co 314/2007-83, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením zastavil okresní soud podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení o žalobě, jíž se stěžovatel spolu s A. N. coby žalobci domáhali, aby žalovanému B. D. byla uložena povinnost zaplatit jim částku 800.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak poté, co žalobci nezaplatili k jeho výzvě soudní poplatek z návrhu. Ten byl vyměřen částkou 8.000,- Kč představující čtvrtinu celkového poplatku, neboť žalobci byli usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18.12.2006, č.j. 4 C 181/2006-56 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 28.2.2007, č.j. 15 Co 31/2007-64, od soudních poplatků ze 75 % osvobozeni. Toto usnesení okresního soudu potom napadeným usnesením krajský soud jako věcně správné potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud primárně vytyčuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05 ).
V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel v podstatě obsahově neuplatňuje žádnou relevantní argumentaci, tím spíše potom ústavněprávní; omezil se v podstatě jen na formální deklaraci, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obsahově potom rozporoval v podstatě toliko ta rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o částečném osvobození od zaplacení soudního poplatku, jež však nebyla touto ústavní stížností napadena (tj. rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18.12.2006, č.j.
4 c 181/2006-56, a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka Tábor ze dne 28.2.2007, č.j. 15 Co 31/2007-64). Ústavní soud se proto jimi nemohl zabývat. I kdyby však stěžovatel tato rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností napadl, taková ústavní stížnost by byla zřejmě podaná po zákonem stanovené lhůtě a byla by Ústavním soudem odmítnuta bez věcného posouzení. Sám Ústavní soud potom ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal.
Dle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
V dané věci přitom byly splněny podmínky hypotézy zakotvené v citovaném ustanovení, neboť stěžovatel a A. N. byli vyzváni soudem k zaplacení (o 75 % sníženého) soudního poplatku a byla mu k tomu stanovena lhůta. Pokud ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatili, nelze soudům ničeho - z pohledu ústavní konformity jejich rozhodnutí - vytýkat, že řízení o žalobě zastavily.
Ústavní soud k tomu poukazuje - jako obiter dictum - na následující. Podle ustanovení § 138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není zásadně otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto (v zásadě) nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ,
či
II. ÚS 130/05 a další).
III.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler předseda senátu