Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti TV Nova s. r. o., sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2023 č. j. 3 Co 6/2023-269, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti petacloud a. s, sídlem Javorová 3096, Most, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka provozuje tzv. video-on-demand službu "VOYO" ke sledování videí a vedlejší účastnice provozuje internetové stránky "Ulož.to" pro ukládání a sdílení datových souborů. Stěžovatelka se dne 25. 10. 2022 domáhala žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ochrany proti neoprávněnému sdělování svých děl a nekalosoutěžnímu jednání vedlejší účastnice. Krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2022 č. j. 12 C 2/2022-27 k návrhu stěžovatelky uložil vedlejší účastnici jako předběžné opatření povinnost zdržet se umožňovat stahování či zhlédnutí několika audiovizuálních děl stěžovatelky.
2. Protože měla stěžovatelka za to, že vedlejší účastnice uvedené povinnosti neplní, domáhala se dne 28. 11. 2022 vydání dalšího předběžného opatření k uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se u uvedených děl umožnit jejich stahování či zhlédnutí bez ohledu na název či výraz, pod kterým je lze vyhledat. Krajský soud návrhu vyhověl usnesením ze dne 1. 12. 2022 č. j. 12 C 2/2022-109. Stěžovatelka podle krajského soudu osvědčila, že výlučně vykonává práva výrobce k uvedeným dílům. Tato díla se krátce po jejich zveřejnění pravidelně objevují na internetových stránkách vedlejší účastnice, kam je nahrávají jejich uživatelé. Vedlejší účastnice nečiní nic k aktivnímu zamezení tohoto jednání a své uživatele k nahrávání nelegálního obsahu naopak sama motivuje. Předchozí předběžné opatření k danému účelu nepostačuje, protože je třeba postihnout i ty soubory, které mají jiný název; chráněn je totiž obsah.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením k odvolání vedlejší účastnice posledně uvedené usnesení krajského soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky zamítá. Vrchní soud zdůraznil, že vedlejší účastnice jako poskytovatelka tzv. hostingu podle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů, není povinna dohlížet na obsah informací a aktivně zkoumat jeho protiprávnost za podmínek § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Jde tak o posouzení mezí tzv. bezpečného přístavu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 6. 2017 ve věci C-610/15 Stichting Brein). Zde se z tvrzení stěžovatelky nepodává, že uživatelé vedlejší účastnice jsou odměňováni za konkrétní aktivity na webových stránkách. Odměny (kredity) se jim připisují i nahodile bez jejich aktivity. Stěžovatelka rovněž neosvědčila, že vedlejší účastnice nereaguje na upozornění na nelegálně uložené soubory. Z předložených exekutorských zápisů se sice podává, že se k danému okamžiku na serveru "Ulož.to" určitý soubor nachází, avšak již postrádají údaje o tom, kdy vedlejší účastnice na upozornění stěžovatelky reagovala.
Stejně tak se z exekutorských zápisů nepodává nic o obsahu jednotlivých souborů, protože z nich je patrné jen to, že byl v určitý den a hodinu pořízen snímek obrazovky. Vedlejší účastnice přitom v odvolání poukázala na to, že stěžovatelka na web vedlejší účastnice pro znepříjemnění sledování videí umisťuje soubory obsahující pouze smyčky některých děl. Na uvedeném závěru je proto třeba trvat.
1. Stěžovatelka namítá "extrémní rozpor" mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními vrchního soudu. Z předložených exekutorských zápisů se podává, že soubory nacházející se na "VOYO" jsou totožné soubory jako na stránkách vedlejší účastnice. Z předložených důkazů se podává i to, kdy se tyto soubory na stránkách vedlejší účastnice objevily, což vrchní soud přehlíží. Stěžovatelka rovněž výslovně uvedla a osvědčila, že se tyto soubory na stránkách vedlejší účastnice nacházejí opakovaně, a to i po nahlášení. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastnice věrnostními programy a odměňováním motivuje své uživatele, aby nahrávali nelegální obsah. Na tom je založen její obchodní model. Odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu dále postrádá zhodnocení proporcionality návrhu stěžovatelky. Nadto stěžovatelka odkazuje na usnesení vrchního soudu ze dne 12. 7. 2022. č. j. 1 Cmo 30/2022-50 vydané v jiné věci, ve kterém týž soud došel k opačnému právnímu závěru za téměř totožných skutkových okolností. Konečně stěžovatelka tvrdí, že uvedená pochybení představují nepřiměřený zásah do jejího práva vlastnit majetek a podnikat.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V souzené věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01
(N 178/24 SbNU 327)] vychází z předpokladu, že není oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [viz např. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13
(N 144/70 SbNU 347)], byť toliko v tzv. omezeném testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - srov. k tomu např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) či ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad řádně vedeného soudního řízení [viz např. bod 13 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20
(N 163/101 SbNU 132)].
3. Napadené rozhodnutí v nyní posuzované věci mělo zákonný podklad a vydal je k tomu příslušný orgán (soud). Tyto vady ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá. Jde-li o svévoli napadeného rozhodnutí, stěžovatelka jí spatřuje zejména v "extrémně" chybném posouzením důkazů. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Závěry vrchního soudu o (ne)osvědčených skutečnostech, kterých se stěžovatelka dovolává, je třeba vykládat v kontextu konkrétní věci a jejího právního rámce. Je zřejmé, jaké skutečnosti by podle vrchního soudu bylo třeba mít za osvědčené pro nařízení předběžného opatření a proč z předloženého znaleckého posudku a exekutorských zápisů nevyplývají (chybějící údaje o reakci vedlejší účastnice a existence tzv. smyček). Vrchní soud se s argumentací stěžovatelky náležitě vypořádal a ta ke svým tvrzením "nic nového" nepřináší. Její argumentace tak postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
4. Jde-li o tvrzený nedostatek odůvodnění, vrchní soud se v napadeném usnesení výslovně zabýval proporcionalitou přijatého řešení; shledal však, že tvrzení stěžovatelky v tomto směru nejsou dostatečně podložená, aby odůvodnila zásah do práv vedlejší účastnice (viz bod 17 napadeného usnesení). Jde-li konečně o odkaz stěžovatelky na jinou obdobnou věc, rovněž s ní se vrchní soud výslovně vypořádal (srov. bod 13 napadeného usnesení). Shledal však, že v odkazované věci šlo o jinou situaci a jiné rozhodnutí je zde opodstatněné. Vrchní soud zde své závěry přiléhavě a dostatečně konkrétně odůvodnil. Stěžovatelka ostatně jeho argumentaci nereflektuje. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal u napadeného usnesení vrchního soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených shledáno porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky a jež by mělo vést k jeho zrušení.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu