Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 5 Tdo 169/2023-799, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 9 To 326/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 4 T 135/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 47 a 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Této trestné činnosti se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku obvodního soudu. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které městský soud napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) jako nedůvodné.
4. Navazující dovolání odmítl Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než je uvedeno v § 256b tr. řádu. Nejvyšší soud přitom uvedl, že dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. byly stěžovatelem uplatněny jen formálně; ve skutečnosti totiž jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se orgány činné v trestním řízení podrobně nezabývaly možností odlišného průběhu skutkového děje, což je v rozporu se zásadou oficiality, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy. Povinnost z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, mají přitom orgány činné v trestním řízení i přesto, že tento argument stěžovatel neuplatnil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tvrdí, že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu a kvalitě tak, aby bylo možné hovořit o vině stěžovatele nade vší rozumnou pochybnost.
6. Svoji argumentaci stěžovatel zaměřuje zejména na hodnocení výpovědi svědka S. B., když namítá jeho nevěrohodnost a upozorňuje, že v případě jediného usvědčujícího důkazu (kterým je právě výpověď uvedeného svědka) musí být tento mimořádně pečlivě prověřen a hodnocen. Stěžovatel tvrdí, že výpověď svědka byla deformována, byly přehlíženy další důkazy a nebyly provedeny ani ty, které byly nezbytné k řádnému zjištění skutkového stavu, resp. které mohly podpořit či prokázat odlišný skutkový děj (zjištění majitele IP adresy, ze které bylo komunikováno, výslech svědků ze společností, kde svědek rovněž působil, výslech zaměstnankyně finančního úřadu či zaměstnanců bank). Stěžovatel přitom nesouhlasí se závěry obecných soudů, že navrhované důkazy neměly k předmětu řízení vztah či že nemohly mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele. Obecné soudy je totiž řádně neodůvodnily a není tak zřejmé, jak k těmto závěrům dospěly.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že je jeho věc zatížena důvodnými pochybnostmi a nejasnostmi či nedostatky a provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Absentují skutková zjištění, ze kterých by bylo možno usuzovat na naplnění obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu a zavinění stěžovatele údajně nebylo prokázáno, nýbrž je pouze předpokládáno. Dovolací soud přitom tento postup soudů nižších stupňů bezezbytku aproboval. Podle stěžovatele tedy došlo k porušení zásady presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Konkrétně je pak možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.
11. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či dokonce i osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se předmětné jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny a že proto napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
13. Ústavní soud předně konstatuje, že již Nejvyšší soud upozornil na okolnost, že stěžovatel znovu polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů, předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje či zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty shora zmíněného trestného činu. K tomu nicméně Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
14. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje taktéž skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.
15. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečně se zabývaly i výhradami stěžovatele, že soud nevzal do úvahy jím namítané skutečnosti, či neprovedl jím navržené důkazy. Odvolací soud přitom stěžovateli vysvětlil, že jednak se tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy týkaly pozdější doby, než ke které se vztahuje jednání, kterého se stěžovatel dopustil, a jednak šlo o skutečnosti (údajné předání účetních knih jiné osobě právě v den, kdy finanční úřad rozhodl o provedení daňové kontroly a zároveň v době, kdy byl stěžovatel stále a ještě další čtyři měsíce poté jednatelem společnosti), které stěžovatele nemohly zbavit odpovědnosti, kterou jako jednatel za společnost nesl. Odvolací soud přitom přiléhavě doplnil, že účelem trestního řízení není provádět všechny dostupné důkazy, ale vytvořit dostatečný podklad pro spravedlivé rozhodnutí ve věci, což bylo splněno.
16. Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je pak rovněž podstatné, že neprovedení dalšího dokazování obecné soudy dostatečně odůvodnily, takže vzniklou situaci nelze označovat jako "opomenutý důkaz" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu.
17. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě (dle Ústavního soudu dostačujícího) hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele.
18. Pokud dovolací soud následně vyložil, proč v postupu soudů nižších stupňů nespatřuje zásah do základních práv stěžovatele, zejména proč v daném případě neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem, a tedy i naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, pak ani takovému postupu Nejvyššího soudu nemůže Ústavní soud ničeho vytknout.
19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu (proti závěrům tohoto soudu ostatně stěžovatel ani výslovně nebrojil), soudu městského a ani soudu obvodního ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, a to včetně provádění hodnocení důkazů či posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
20. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu