Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RANDA s. r. o., sídlem Školní 866, Pardubice, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 29 Cdo 2833/2022-967, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, doplnění ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 7 299 757 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové v průběhu konkurzního řízení (dále jen "konkurzní soud") vedeném pod sp. zn. 43 K 21/2004 na majetek úpadce VITKA Brněnec a. s. Nesprávný úřední postup stěžovatelka spatřovala v porušení dohledové povinnosti konkurzního soudu nad postupem insolvenčního správce podle § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Tuto povinnost porušil konkursní soud tím, že nedal správci konkursní podstaty pokyn k doplnění soupisu konkursní podstaty o důvod sepsání strojů na výrobu pletacích přízí, a dále nedal správci konkursní podstaty pokyn k vyloučení těchto strojů z konkursní podstaty.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2021 č. j. 27 C 206/2009-799 rozhodl tak, že základ nároku stěžovatelky je co do požadavku na náhradu škody v podobě ušlého zisku se zákonným úrokem z prodlení po právu (výrok I.), výše nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku bude určena v konečném rozhodnutí ve věci (výrok II.), vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 24 416 Kč s úrokem z prodlení (výrok III.) a žaloba se v části, ve které stěžovatelka požadovala zaplacení úroku z prodlení z částky 7 299 757 Kč a zaplacení částky 854 558 Kč s úrokem z prodlení zamítá (výrok IV.). Obvodní soud došel k závěru, že konkursní soud byl bezdůvodně nečinný, byť mohl a měl nabýt důvodnou pochybnost o oprávněnosti sepisu strojů do konkursní podstaty. Konkurzní soud se nedůvodnou nečinností při výkonu dohlédací činnosti podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a stěžovatelce tak vznikla škoda.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2022 č. j. 28 Co 398/2021-893, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 3. 2022 č. j. 28 Co 398/2021-900, změnil rozsudek obvodního soudu v bodech I., II. a III. tak, že žalobu na zaplacení 6 420 601 Kč s příslušenstvím a na zaplacení 24 416 Kč s příslušenstvím zamítl a v zamítavém výroku IV. rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II., III.). Městský soud došel k závěru, že z okolností případu je zjevné, že konkursní soud nemohl jednoduchou úvahou dospět k závěru o nutnosti vyloučení strojů z konkursní podstaty ve prospěch stěžovatelky. Není tedy důvodná argumentace stěžovatelky, že konkursní soud měl dát správci konkursní podstaty pokyn k tomu, aby předmětné stroje z konkursní podstaty vyloučil. Městský soud upozornil i na jiný případ stěžovatelky, který se v podstatných rysech shoduje s tímto projednávaným a vzal v úvahu též fakt, že žaloba o náhradu škody vedená stěžovatelkou proti správci konkursní podstaty v podstatě ze stejného důvodu byla zamítnuta. Soudy v této věci dospěly k závěru, že správce konkursní podstaty se nevyloučením strojů z konkursní podstaty nedopustil porušení žádné povinnosti.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Městský soud vyřešil otázku, zda se konkursní soud dopustil nesprávného úředního postupu tím, že nedal správci konkursní podstaty pokyn k vyloučení strojů ze soupisu konkursní podstaty, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nemá pochyb, že v poměrech posuzovaného konkursního řízení nešlo o skutkově a právně jednoznačnou situaci, kdy by k vyloučení strojů z konkursní podstaty postačoval (jednoduchou úvahou zdůvodněný) pokyn konkursního soudu vydaný při dohlédací činnosti. Pro rozhodnutí věci nejsou podstatné námitky, které stěžovatelka vznáší proti průběhu konkursního řízení, neboť na jejich řešení rozhodnutí městského soudu nespočívá a ani spočívat nemá. K překvapivosti rozhodnutí městského soudu z důvodu nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") Nejvyšší soud uvedl, že toto ustanovení soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj právní názor. Rozhodnutí soudu je nepředvídatelné tehdy, když soud vezme v úvahu něco jiného, než je známo také účastníkům. O takový případ však v projednávané věci nešlo. Vady namítané stěžovatelkou spočívající v neprovedení důkazů městským soudem nemohou být způsobilým dovolacím důvodem. K nim může Nejvyšší soud přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh konkursního řízení. Uvádí, že argumenty, které použil Nejvyšší soud, nejsou na danou věc přiléhavé. Nejvyšší soud se nevypořádal s tím, co mu bylo v dovolání předestřeno. Napadené usnesení je závěru týkajícího se toho, zda konkursní soud vedl konkursní řízení řádně a zda účinně vykonával dohled, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 5230/2008, ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2013).
7. Napadené rozhodnutí je také v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 25 Cdo 267/2005. Soudy se v řízeních nezabývaly dalšími porušeními dohledové činnosti konkursního soudu. Obvodní soud tak učinil pro nadbytečnost, městský soud však již takové právo neměl. Pokud by soudy provedly jí navržené důkazy, zjistily by i další porušení dohledové činnosti., které jsou v příčinné souvislosti se vznikem škody. V ústavní stížnosti velmi detailně rekapituluje další porušení povinností konkursního soudu. Obvodní soud se jimi nezabýval pro nadbytečnost, ale městský soud se s nimi vypořádat měl (např. otázkou místně nepříslušného soudu). Stěžovatelce nebyla v rozporu s § 118a o. s. ř. dána možnost vyjádřit se k právnímu názoru městského soudu.
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve věci měl být aplikován § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, má věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu. Soud tak byl podle stěžovatelky nesprávně obsazen.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí právě obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
11. Ústavní stížnost stěžovatelky je formulována nepřehledně a jednotlivé argumenty nejsou jasně uspořádány. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně opakuje námitky již uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy řádně a dostatečně vypořádaly. Samotná ústavní stížnost je až na hraně srozumitelnosti.
12. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně porušení dohledové činnosti konkursního soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.
13. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že městský soud posoudil otázku, zda se konkursní soud v řízení vedeném na majetek úpadce dopustil nesprávného úředního postupu tím, že neposkytl správci konkursní podstaty pokyn k vyloučení strojů ze soupisu konkursní podstaty, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Doplnil, že nemá pochyb, že v poměrech posuzovaného konkursního řízení nešlo o skutkově a právně jednoznačnou situaci, kdy by k vyloučení strojů z konkursní podstaty postačoval (jednoduchou úvahou zdůvodněný) pokyn konkursního soudu vydaný při dohlédací činnosti.
Přestože stěžovatelka nenapadá rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud k tomu dodává, že městský soud svůj závěr týkající se nemožnosti konkursního soudu dát pokyn k vyloučení věcí z konkursní podstaty řádně a dostatečně odůvodnil (srov. bod 20 rozsudku městského soudu). Tato úvaha vyslovená v rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž odkazuje stěžovatelka.
14. Přisvědčit proto nelze ani námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud byl v důsledku toho, že nepostupoval podle § 20 zákona o soudech a soudcích, nesprávně obsazen. Pro postup podle tohoto ustanovení totiž nebyly naplněny předpoklady, závěry Nejvyššího soudu jsou v souladu s dosavadní judikaturou.
15. Odkazuje-li stěžovatelka v souvislosti se svou námitkou, podle níž se soudy nezabývaly dalšími jí tvrzenými porušeními dohledové činnosti, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, není Ústavnímu soudu zcela zřejmá souvislost tohoto rozhodnutí, resp. závěrů v něm obsažených, s uvedenou námitkou. Pokud stěžovatelka namítá, že se soudy měly zabývat dalšími porušeními povinností konkurzního soudu (které v ústavní stížnosti znovu podrobně rekapituluje), Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí na tuto námitku stěžovatelky učiněnou v dovolání reagoval.
Uvedl, že námitky stěžovatelky, které vznáší proti průběhu konkursního řízení, nejsou podstatné, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (a ani spočívat nemá). Tvrzená škoda měla stěžovatelce vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným postupem konkursního soudu (nečinností při výkonu dohlédací činnosti). Zpochybňování jiného procesního postupu a věcné správnosti rozhodnutí vydávaných v konkursním řízení, nemůže výsledek dovolacího řízení ovlivnit.
16. Ani v souvislosti s námitkou stěžovatelky, že řízení je postiženo vadou, neboť městský soud neprovedl důkazy, které odmítl pro nadbytečnost provést obvodní soud, nevybočil Nejvyšší soud z ústavně konformního postupu. Stěžovatelka rozporuje skutkový stav, z něhož vycházel městský soud a namítá vady řízení, které nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem a nemohou přípustnost dovolání založit. V posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13
(N 231/75 SbNU 581), usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15
]. Stěžovatelka otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod ostatně ani nevymezila a závěry Nejvyššího soudu nezpochybňuje. Z ústavní stížnosti ani nevyplývá, jaké důkazy měly být provedeny, a jak by došlo ke změně skutkového stavu věci. Soudy provedly důkazy k těm skutečnostem, které mohly mít reálný význam pro posouzení věci.
17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že městský soud jí neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že občanský soudní řád soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj právní názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného. K tomu je třeba upozornit na to, že toto poučení, resp. poučení podle § 213b odst. 1 o. s. ř. není v odvolacím řízení vyžadováno jen v situacích, kdy je třeba k odlišnému právnímu posouzení doplnit další skutečnosti, ale je vyžadováno vždy, když odvolací soud zvažuje posoudit věc po právní stránce jinak [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06
(N 179/51 SbNU 217)]. Účelem těchto ustanovení je předejít překvapivým rozhodnutím na základě odlišné právní kvalifikace provedené odvolacím soudem a umožnit účastníkům skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000
, usnesení ze dne 11. 6. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 321/2007
).
18. V předloženém případě ale městský soud na danou věc aplikoval shodnou právní úpravu jako obvodní soud. Nejde tedy o rozhodnutí, v němž by z pohledu předcházejícího řízení soud posoudil věc originálním způsobem. V rámci právního posouzení věci městský soud zvažoval tutéž právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud k tomu správně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům. Uzavřel, že o takový případ nešlo. Krajskému soudu proto nelze vytýkat nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. (k tomu srov. i rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 32 Cdo 2808/2010).
19. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Tento právní závěr nijak nevybočuje z ústavněprávního rámce výkladu podústavních předpisů. To, že stěžovatelka zastává odlišný právní názor, nemůže samo o sobě odůvodnit opodstatněnost ústavní stížnosti. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně objasnil, že stěžovatelkou předestřené otázky byly vyřešeny v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, dále že na nich rozhodnutí městského soudu založeno nebylo nebo že vyřešení nastolené otázky nemělo pro stěžovatelku význam, popř. že se týkaly skutkových zjištění (tedy že stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod).
20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu