Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti PATRIA COMPANY, s.r.o., sídlem Rytířská 534/13, Praha 1, zast. Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.2.2011, č.j. 14 Co 97/2010-360, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2.11.2009, č.j. 10 C 140/2005-285, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, obchodní společnosti B.A.G.S. COMPANY, s.r.o., sídlem Střímelická 120, Černé Voděrady, a J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se žalobou u okresního soudu domáhala, aby soud určil, že je vlastníkem konkrétní budovy a pozemku v kat. úz. Teplice. Žalobu odůvodnila tvrzením, že Fond měl tyto nemovitosti ve správě, jeho likvidátor byl povinen je nabídnout k bezúplatnému převodu a za tím účelem vypsat tzv. III. kolo výběrového řízení, na jehož základě mohli zájemci podat do 29.2.2004 žádost likvidátorovi. O bezúplatných převodech rozhodovala Poslanecká sněmovna a až po jejím rozhodnutí byl likvidátor oprávněn formou veřejné soutěže nabídnout zbývající majetek k úplatnému převodu ve smyslu čl.
I bodu 5 písm. f) zák. č. 364/2000 Sb. Ještě před rozhodnutí Poslanecké sněmovny likvidátor nabídl nemovitosti k úplatnému převodu ve veřejné soutěži vyhlášené v obchodním věstníku dne 11.8.2004; zájem o ně projevili dva uchazeči. Dne 21.9.2004 byla uzavřena kupní smlouva se společností B.A.G.S. COMPANY, s.r.o., kterou žalobkyně považuje za neplatnou, a proto ani další dvě navazující smlouvy nemohou být platnými. První rozsudek okresního soudu, kterým bylo žalobě vyhověno, krajský soud zrušil, a po provedeném a doplněném dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 2.11.2009, jímž žalobě vyhověl (současně rozhodl o nákladech řízení).
V odůvodnění akcentoval závěr (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu), že likvidátor byl oprávněn provádět úplatné majetkové převody teprve po rozhodnutí Poslanecké sněmovny, pokud je převedl před tímto rozhodnutím, způsobil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 21.9.2004 pro rozpor se zákonem.; stejně tak jsou neplatné i mezi dalšími žalovanými. Druhý (stěžovatelka) a třetí žalovaný (J. P.) podali proti rozsudku odvolání, na jehož základě rozhodl krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že vůči J.
P. žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, v meritu rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění podrobně popsal proces dispozic s předmětnými nemovitostmi a odůvodnil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 21.9.2004 (s odkazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a na usnesení Ústavního soudu) argumentem, že až do data rozhodnutí Poslanecké sněmovny byly úplatné převody blokovány pod sankcí neplatnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o žalobě České republiky na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Meritum věci je založeno na posouzení, zda byly dovršeny zákonem stanovené předpoklady pro převod vlastnického práva. Přitom je notorietou, že aktuální právní úprava vycházela (a dodnes vychází) z dvoustupňové konstrukce nabytí vlastnictví, což u nemovitostí je konkretizováno na titul (konkrétní typ smlouvy o převodu nemovitostí) a na způsob převodu (od 1.1.1993 je jím vklad do katastru nemovitostí).
Oba předepsané stupně jsou na sobě vzájemně závislé, působí mezi nimi sukcesivní vazba, a jen naplnění obou předpokladů je způsobilé dovršit převod vlastnického práva. U převodního titulu je vyžadován jeho vznik, platnost a obligační účinnost, přičemž tyto charakteristiky musí titul naplňovat (díky zvolené právní regulaci účinků vkladu do katastru nemovitostí) nejpozději v den podání návrhu na vklad. V posuzované věci se obecné soudy zevrubně zabývaly zjištěním, zda smlouva ze dne 21.9.2004 uzavřená mezi převodcem (Fondem) a nabyvatelem (společností B.A.G.S.
COMPANY, s.r.o.) naplňuje kvalitativní vlastnosti, jež jsou tradičně označovány jako náležitosti právního úkonu (stanovené náležitosti mají objektivní povahu a jejich zkoumání není vyloučeno ani případným prohlášením smluvních stran, že byly naplněny), přičemž učinily závěr, že nebyla naplněna jedna z předepsaných náležitostí, a to dovolenost předmětu právního úkonu (pozn. k hodnocení tohoto procesu lze odkázat i na závěry s usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 2734/08
- učinil tak i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 9). Z tohoto důvodu dovodily soudy logický závěr, že smlouva je absolutně neplatná, a proto nemohly nastat zamýšlené právní účinky tendující k převodu vlastnického práva a v důsledku neplatnosti i dalších smluv se stěžovatelka nestala vlastnictví předmětných nemovitostí. Z traktovaných hledisek proto nejsou stěžovatelčiny námitky vůči posouzení smlouvy ze dne 21.9.2004 důvodné, nemohlo ani dojít k zásahu do jejího základního práva na ochranu vlastnictví.
Stěžovatelka se mýlí, pokud hodnotí postup likvidátora Fondu v průběhu kontraktačního procesu, resp. v období před jeho započetím, jako postup reprezentanta veřejné moci, jde o typický soukromoprávní vztah, byť v něm vystupuje stát, resp. fond jím zřízený. Další zřejmý omyl spočívá v názoru na vázanost soudů rozsudkem v trestní věci; krajský soud přesně vystihl podstatu konstrukce zařazené do § 135 obč. soudního řádu (srov. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu na str. 10 až 11).
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, příp. dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky bránit se vůči podané žalobě na určení vlastnictví. Protože však - jak dovozeno výše - stěžovatelce vlastnické právo k předmětným nemovitostem nesvědčí, nemohla být její obrana úspěšná. Přitom neúspěch ve sporu není, sám o sobě, porušením práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu