Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 188/2023-52 ze dne 4. ledna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 68/2010-289 ze dne 30. dubna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Komory patentových zástupců České republiky, sídlem Gorkého 2/12, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, 3 a 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění, příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně ("krajský soud") sp. zn. 31 A 68/2010 se podává, že stěžovatel působí od roku 1994 jako daňový poradce. V roce 1999 se rozhodl pro složení odborné zkoušky patentového zástupce v oblasti práv na označení. Za tím účelem se dohodl s advokátem JUDr. Janem Slunečkem na metodickém vedení spočívajícím v řadě konzultací, které probíhaly v letech 1999 až 2005. V této době stěžovatel zpracoval a podal ročně nejméně desítky přihlášek ochranných známek pro své klienty, prováděl též rešerše a vyřizoval v souvislosti s registrací ochranné známky korespondenci s Úřadem průmyslového vlastnictví. Poté, co složil odbornou zkoušku patentového zástupce (dne 20. března 2007) požádal dne 10. dubna 2007 vedlejší účastnici o zápis do seznamu patentových zástupců. K tomu doložil požadované doklady - výpis z rejstříku trestů, kopii vysokoškolského diplomu a potvrzení o odborné praxi vydané dne 2. dubna 2007 advokátem JUDr. Janem Slunečkem. Dne 27. dubna 2007 místopředseda vedlejší účastnice sdělil stěžovateli, že toto potvrzení není potvrzením zaměstnavatele ani neodkazuje na pracovní smlouvu, a požádal jej o průkazné doklady o vykonání odborné praxe. Vedlejší účastnice současně dala České advokátní komoře podnět k prošetření vydaného potvrzení, což vyústilo v podání kárné žaloby na JUDr. Jana Slunečka. Kárný senát jmenovaného advokáta kárné žaloby zprostil; obsah potvrzení nepovažoval za nepravdivý či vědomě zkreslující skutečný stav věci. Vedlejší účastnice přesto odmítla umožnit stěžovateli složit slib a zapsat jej do seznamu patentových zástupců (dopis ze dne 30. prosince 2009).
3. Stěžovatel se u krajského soudu žalobou ze dne 8. září 2010 domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejší účastnice spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu stěžovatele do rejstříku patentových zástupců vedeného vedlejší účastnicí. Krajský soud žalobu usnesením č. j. 31 A 68/2010-51 ze dne 6. dubna 2011 odmítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu rozsudkem č. j. 4 Ans 5/2011-78 ze dne 16. února 2012 zrušil a současně žalobu odmítl s tím, že soudní ochranu v daném případě poskytují soudy v občanském soudním řízení.
Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel v souladu s poučením Nejvyššího správního soudu podal k Městskému soudu v Brně ("městský soud") žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Domáhal se, aby soud vedlejší účastnici uložil povinnost vydat rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu stěžovatele do rejstříku patentových zástupců vedeného vedlejší účastnicí a dále povinnost umožnit stěžovateli složení slibu do rukou předsedy vedlejší účastnice a zapsat jej do rejstříku a seznamu patentových zástupců.
Městský soud žalobu rozsudkem č. j. 45 C 30/2012-256 ze dne 14. února 2017 zamítl. Krajský soud rozsudek městského soudu rozsudkem č. j. 18 Co 114/2017-281 ze dne 16. listopadu 2017 potvrdil; změnil jej jen v části týkající se náhrady nákladů řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že praxe vykonaná stěžovatelem formálně ani materiálně nevyhovuje požadavkům stanoveným v § 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatření na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o patentových zástupcích").
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 23 Cdo 1576/2018-306 ze dne 26. června 2019. Uvedená rozhodnutí civilních soudů (rozsudek městského soudu ze dne 14. února 2017, rozsudek krajského soudu ze dne 16. listopadu 2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019) zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2988/19 ze dne 26. dubna 2021. Ústavní soud vytkl obecným soudům, že k tíži stěžovatele nepřihlédly k tomu, že jeho pozice z hlediska splnění podmínek § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích byla nepředvídatelná v důsledku nečinnosti vedlejší účastnice, která nepřistoupila ke konkretizaci podmínky odborné praxe interní stavovskou úpravou.
Městský soud následně podal návrh zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, k rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním, Nejvyšším správním soudem a krajským soudem. Zvláštní senát usnesením č. j. Konf 21/2021-8 ze dne 20. prosince 2021 rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 45 C 30/2012 je soud ve správním soudnictví. Současně zrušil usnesení krajského soudu č. j. 31 A 68/2010-51 ze dne 6. dubna 2011 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.
4 Ans 5/2011-78 ze dne 16. února 2012. Následně městský soud postoupil věc krajskému soudu, který pokračoval v řízení o žalobě podané dne 8. září 2010.
Podáními doručenými krajskému soudu dne 3. dubna 2023 a 30. května 2023 stěžovatel původně nečinnostní žalobu upravil tak, že se nadále domáhá ochrany před nezákonným zásahem vedlejší účastnice. Požadoval, aby soud vedlejší účastnici uložil umožnit mu složit slib patentového zástupce a zapsat ho do seznamu patentových zástupců. Krajský soud rozsudkem č. j. 31 A 68/2010-170 ze dne 21. června 2023 žalobě vyhověl. Dne 16. srpna 2023 stěžovatel složil slib patentového zástupce; do seznamu patentových zástupců však zapsán ani pak nebyl.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil (ač poměrně vágně formulované) podmínky "odpovídající odborné praxe soustavným a pravidelným výkonem činnosti v oblasti průmyslových práv". Konstatoval, že jakkoliv je vázán názorem Ústavního soudu, že zákonná úprava (z důvodu absence vydání stavovského předpisu vedlejší účastnicí) umožňovala i absolvování jiné odborné praxe než v pracovněprávním vztahu, nelze připustit, aby byla taková praxe prováděná v rozporu se zákonem. Tak tomu bylo u stěžovatele, který poskytoval odbornou pomoc ve věcech týkajících se průmyslového vlastnictví neoprávněně a ani jiné okolnosti věci (odborné konzultace, příprava k odborné zkoušce a další skutečnosti zmiňované krajským soudem v původním rozsudku) ke splnění podmínky odborné praxe nepostačují. Stěžovatel tedy nesplňuje podmínku odborné praxe. Vedlejší účastnici proto nevznikla zákonná povinnost zapsat stěžovatele do seznamu patentových zástupců.
5. Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu napadeným rozsudkem pak žalobu zamítl. Uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel již složil slib patentového zástupce, tento tvrzený zásah vedlejší účastnice dále netrvá, a žaloba je v této části nedůvodná. Dále se proto zabýval jen druhým nárokem, tj. zápisem stěžovatele do seznamu patentových zástupců. Odkázal na argumentaci Nejvyššího správního soudu, která je zevrubná, komplexní, srozumitelná a neponechává krajskému soudu místo pro jinou vlastní úvahu.
6. Se závěry správních soudů v napadených rozhodnutích stěžovatel nesouhlasí. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud pochybil, když v napadeném rozsudku uvedl, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2988/19 nevyjádřil žádný jednoznačný závěr týkající se toho, zda stěžovatel splnil podmínku odborné praxe, ale pouze poskytl návod, jak se má uvedená skutečnost posoudit. Stěžovatel má za to, že správní soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu, když neposoudily potencialitu kolize mezi prostorem jednotlivce a omezením v podobě podmínek výkonu povolání, jež může veřejná moc ve veřejném zájmu stanovit, otázku temporální, obecná východiska a závěry ohledně právní platnosti a věrohodnosti potvrzení o obsahu odborné praxe stěžovatele. Nejvyšší správní soud tak zcela odhlédl od deficitu předvídatelných podmínek na silnější straně, tj. vedlejší účastnice, ve smyslu Ústavním soudem předeslané nutnosti zohlednit její podíl na této skutečnosti. Stěžovatel se také neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že pro závěr o neoprávněném poskytování služeb patentového zástupce není zavinění stěžovatele podstatné. Stěžovatel zdůrazňuje, že všechny činnosti v oblasti ochranných známek vykonával jako daňový poradce, tak je také zdaňoval, proto nemohlo jít o protiprávnost či o pokoutnictví, které je spojováno s daňovými úniky. Jeho činnost v oblasti ochranných známek byla výlučně spjata s přípravou na výkon praxe patentového zástupce (odborná praxe v letech 1999 až 2005), navíc pod dohledem advokáta, který dlouhodobě poskytuje právní služby též ve věcech průmyslového vlastnictví a který vydal stěžovateli potvrzení o absolvování odborné praxe.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že správní soudy při posuzování skutečnosti, zda stěžovatel splnil podmínky stanovené v § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích, nerespektovaly závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 2988/19 .
9. Tomuto názoru stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčil. Než přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení správnosti úvah krajského soudu o splnění podmínek uvedených v § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích, zabýval se tím, jaké závěry významné pro rozhodnutí správních soudů v této věci z nálezu sp. zn. II. ÚS 2988/19 plynou (body 37 až 41 rozsudku). V odůvodnění napadeného rozsudku respektoval závěr Ústavního soudu, že při posuzování podmínek § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích je stěžejní posouzení, zda byl naplněn účel přípravy na výkon profese včetně její kontroly formou odborné zkoušky.
Na základě teleologického výkladu § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích dovodil, že podmínky tohoto ustanovení nemohou být splněny, lze-li do odborné praxe stěžovatele zahrnout jen občasné konzultace u advokáta JUDr. Jana Slunečka. Takové konzultace ani v kombinaci s úspěšně složenou zkouškou totiž ani zdaleka nenaplňují prvky pravidelnosti a soustavnosti tak, jak je vymezena v § 8 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Nejvyšší správní soud splnil také Ústavním soudem (obecným soudům) uloženou povinnost posoudit složení odborné zkoušky uchazečem jako jednoho z faktorů pro závěr o tom, zda byl či nebyl, v komplexu všech zákonných podmínek a jejich vykázání, v tomto konkrétním případě naplněn účel zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že by ze systematického hlediska nedávalo žádný smysl (existují-li vedle sebe podmínky odborné praxe a odborné zkoušky), aby mohla být praxe plně nahrazována zkouškou, jejíž složení může být pouze indicií (byť výraznou), nikoli však definitivním dělítkem pro to, zda žadatel disponuje potřebnými praktickými zkušenostmi.
10. Také tento závěr není v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 2988/19 , ve kterém Ústavní soud kladl důraz na nutnost zjištění, zda byl naplněn účel přípravy na výkon profese patentového zástupce. Ústavní soud v citovaném nálezu vymezil mantinely, ve kterých se mají soudy při hodnocení splnění podmínek § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích pohybovat, a zapověděl nepřihlížet k jiné než v pracovním či jiném obdobném poměru vykonávané praxi (jak učinily ústavně nesouladným způsobem soudy rozhodující v řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu). Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku takovou jinou odbornou praxi stěžovatele, spočívající v poskytování odborné pomoci fyzickým a právnickým osobám ve věcech týkajících se průmyslového vlastnictví, posuzoval. S krajským soudem zjištěného skutkového stavu (body 29 až 33 rozsudku) vyplynulo (zejména z vyjádření JUDr. Jana Slunečka), že se JUDr. Jan Sluneček nespecializuje na oblast známkových práv, ale vykonává generální praxi, v jejímž rámci se zabýval také právy na označení a známkovými spory (v době své praxe, tedy v letech 1999 až 2006, šlo o 4 až 5 sporů). Stěžovatel, který je daňovým poradcem, u něj nebyl v pracovním či obdobném poměru a vykonával praxi tak, že se scházeli třikrát až čtyřikrát do měsíce mimo úřední dobu. Šlo o vzájemnou výměnu zkušeností, kdy konzultovali právní předpisy, JUDr. Jan Sluneček poučoval stěžovatele o tom, jak se provádí zápis ochranné známky, a sám čerpal ze zkušeností stěžovatele jako daňového poradce. Stěžovatel při jednání před krajským soudem vypověděl, že šlo o neformální spolupráci, při které nebyl nastaven nějaký pravidelný rytmus.
11. Na takto skutkově podloženém závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelem popsaná absolvovaná praxe nesplňuje podmínky "soustavnosti a pravidelného výkonu činnosti" uvedené v § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích, nemůže nic změnit stěžovatelem poukazovaný fakt, že kárný senát České advokátní komory neshledal obsah potvrzení ze dne 2. dubna 2007 vystaveného advokátem JUDr. Janem Slunečkem, v němž tento advokát uvádí, že stěžovatel u něj soustavně a pravidelně od roku 1999 praxi v oblasti práv na označení vykonával, za nepravdivý či vědomě zkreslující skutečný stav věci. Soudy navíc nejsou závěry komory pro posuzovanou věc vázány a komora posuzovala jen kárnou - se zaviněním spojenou - odpovědnost (zda advokát nevydal potvrzení nepravdivě či způsobem vědomě zkreslujícím skutečný stav věci), nikoli to, zda potvrzení je materiálně dostatečným podkladem pro konání vedlejší účastnice.
12. Ústavní soud považuje za zásadní, že správní soudy v souladu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2988/19 řádně odůvodnily, že stěžovatelem tvrzená praxe, byť z formálního hlediska řádně doložená potvrzením o jejím vykonání, nenaplňovala z materiálního hlediska znaky, kterými ji zákon vymezil, tedy znaky soustavného a pravidelného výkonu činnosti v oblasti průmyslových práv. Účel zákona (a to ani zákona č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, viz bod 56 rozsudku Nejvyššího správního soudu), jak o něm hovořil Ústavní soud v citovaném nálezu (řádná příprava na výkon profese patentového zástupce), tedy nebyl v důsledku postupu stěžovatele naplněn.
13. S ohledem na přijatý závěr, že stěžovatel nesplnil podmínku absolvování odborné praxe ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích, není již podstatné, zda jím samostatně vykonávaná činnost spočívala na podkladě zjištění správních soudů v neoprávněném poskytování právní služby (blíže k závěru o obsahu výkonu této činnosti v bodech 44 až 52 rozsudku Nejvyššího právního soudu). Na tomto místě je opětovně nutné zdůraznit základní myšlenku nálezu sp. zn. II. ÚS 2899/19 , která směřovala k povinnosti soudů upřednostnit před formalistickým výkladem textu zákona jeho teleologický výklad a posoudit, zda byl naplněn účel přípravy na výkon profese včetně její kontroly formou odborné zkoušky. Této povinnosti, jak vyplývá ze shora uvedeného, správní soudy v napadených rozhodnutích dostály.
14. Již jen pro vypořádání námitek stěžovatele odkazuje Ústavní soud na přesvědčivě odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu, že jakkoli může neoprávněným výkonem činnosti zbýt skutečně získána určitá praxe (odbornost), nelze (rozumně) připustit, aby takto stěžovatel těžil ze svého nezákonného jednání, jinak řečeno aplikoval zásadu ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). Na uvedeném nic nemění ani názor stěžovatele, že jde o porušení zásady právní jistoty, když je mu přičítána nezákonnost jeho jednání, při kterém komunikoval s orgány státní správy, jež proti výkonu jeho činnosti ničeho nenamítaly. Skutečnost, že stěžovatelem vykonávaná činnost nebyla trestnou činností, která by vylučovala splnění podmínky § 8 odst. 1 písm. b) zákona o patentových zástupcích (bezúhonnost), neznamená, že automaticky splňuje podmínky "odborné praxe", tedy praxe, která by měla být z podstaty vykonávána (byť to zákon výslovně nestanoví) řádně a nikoli v rozporu se zákonem. To stejné platí pro námitku stěžovatele, že veškerou činnost vykonával jako daňový poradce a zdaňoval ji. Není přitom pravdou, jak uvádí stěžovatel ve svém podání ke krajskému soudu ze dne 6. března 2024, že nejsou-li dána seznatelná pravidla ze strany vedlejší účastnice, nelze vyvozovat odpovědnost stěžovatele za jejich nerespektování. Skutečnost, že vedlejší účastnicí stanovená pravidla pro "získání odpovídající odborné praxe" nebyla dostatečně konkrétní, neznamená, že je stěžovatel může dotvářet libovolně.
15. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu (potažmo krajského soudu, který z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházel), vedenou v rovině práva podústavního.
16. Stěžovateli se ve správním soudnictví dostalo přezkumu správního rozhodnutí vedlejšího účastníka v souladu s hlavou pátou Listiny. Rozhodnutí správních soudů jsou náležitě odůvodněná a soudy v nich použily zákonná ustanovení způsobem, který v žádném ohledu nevybočuje z mezí stanovených ústavním pořádkem a neodporují závěrům nálezu sp. zn. II. ÚS 2988/19 . Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatele. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu