Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Olgy Baníkové, zastoupené JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem, sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 122/2025-177 ze dne 12. 5. 2025 a Okresního soudu v Příbrami č. j. 20 C 143/2024-164 ze dne 18. 3. 2024 za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a Centra sociálních a zdravotních služeb města Příbram, sídlem Brodská 100, Příbram, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (žalobkyně) se u Okresního soudu v Příbrami po vedlejší účastnici (žalované) domáhala zaplacení částky 93 159,21 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice stěžovatelce za úplatu poskytovala pečovatelské služby a předkládala jí vyúčtování. Stěžovatelka však svou kontrolou dospěla k závěru, že v letech 2020 až 2023 došlo k neúměrně vysokému účtování služeb a v žalobě k tomu uvedla konkrétní příklady.
2. Byť byla stěžovatelka již od počátku řízení před okresním soudem zastoupena advokátem, soud její podání považoval za vadné ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahovalo vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů k prokázání těchto skutečností. Ze žaloby podle soudu nebyl zřejmý výpočet, jakým stěžovatelka dospěla k výši žalované částky. Soud ji proto usnesením č. j. 20 C 143/2024-124 ze dne 20. 1. 2025 vyzval k odstranění nedostatků doplněním žaloby. Poučil ji a uvedl, že jednotlivá tvrzení nemohou být formulována příkladmo, ale je třeba je konkrétně specifikovat a označit k nim důkazy; na žádost stěžovatelky soud k výzvě prodloužil lhůtu.
3. Stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce svou žalobu doplnila, ale podle okresního soudu tak učinila nedostatečně. Neodstranila totiž vytýkané vady, když dostatečně nespecifikovala, jakým způsobem dospěla k vypočtení částky, která měla být dle jejího názoru správně fakturována žalovanou, a nenavrhla a neoznačila důkazy. Stále nebylo zřejmé, z čeho se sestávají vypočtené rozdíly proti reálně fakturovaným částkám, z jakého důvodu jsou tyto částky nesprávné a o jaké důkazy se nárok opírá. Žalobkyně uvedla určitá tvrzení pouze na několika málo příkladech. Soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že z její žaloby nevyplývá projednatelné žalobní tvrzení.
4. Stěžovatelka se proti usnesení okresního soudu odvolala, ale Krajský soud v Praze usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud připomněl, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, z nichž soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterým je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Žalobce však musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutkový děj, na jehož základě v žalobním petitu uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu a takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci. Žalobní petit musí vycházet z těchto skutkových tvrzení, být s nimi ve vzájemné souvztažnosti a být naprosto konkrétní; soudu nepřísluší dotvářet žalobní tvrzení či žalobní petit.
5. Krajský soud se následně ztotožnil se závěry okresního soudu. Uvedl, že k odstranění vad nedošlo ani v podaném odvolání ze strany stěžovatelky a že ze žaloby, ani z jejího doplnění, nevyplývá žádné projednatelné žalobní tvrzení a tedy ani žádný skutkový stav, kterým by bylo možno se v řízení zabývat.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud svým postupem porušil její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka stručně uvádí, že okresní soud žalobu odmítl pro údajnou neurčitost, aniž by důsledně hodnotil doložené skutečnosti, provedené výpočty, podané návrhy na důkaz či skutečnost, že neměla k dispozici úplně podklady. Soud nevyužil možnost postupu podle § 114c o. s. ř., § 118a o. s. ř., a nezajistil případné vysvětlení výpočtů. Soud měl navíc jednostranně považovat tvrzení vedlejší účastnice za věrohodná, zatímco tvrzení a důkazy stěžovatelky opomněl či odmítl z formálních důvodů navzdory její znevýhodněné pozici. Krajský soud následně věcně nepřezkoumal některé z jejích námitek.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Okresní soud ve své výzvě ze dne 20. 1. 2025 stěžovatelku velmi srozumitelným způsobem poučil o konkrétních nedostatcích žaloby a o tom, co je třeba doplnit či vysvětlit - a následně ji prodloužil lhůtu k doplnění jejích tvrzení. Vyjádření stěžovatelky ze dne 16. 2. 2025 jeho požadavkům nedostálo. Soud proto žalobu dne 18. 3. 2025 odmítl. Hodnocení doplnění podání stěžovatelky ze strany obecných soudů nelze považovat za excesivní. Stejně tak nelze ústavněprávní optikou nic vytýkat jejich následnému procesnímu postupu, a to i ve světle skutečnosti, že stěžovatelka byla od počátku řízení zastoupena advokátem. Namítanému porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení ve světle stručných stížnostních tvrzení rovněž nic konkrétního nenasvědčuje.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu