Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti CASPER UNION s.r.o., náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem Zámecké náměstí 24, Frýdek - Místek, proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 354/2023-55 ze dne 6. 3. 2024 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 151/2023-37 ze dne 17. 10. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení 21 120,55 Kč. Stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ("zákon č. 82/1998 Sb."), která jí měla vzniknout uhrazením nákladů nezákonně nařízené a posléze zastavené exekuce. Stěžovatelka jako společnost poskytující služby vymáhání pohledávek vstoupila do exekučního řízení (vedeného u Okresního soudu v Ostravě) v postavení oprávněné. Okresní soud exekuci zastavil, neboť exekuční titul - rozhodčí nález, byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Rozhodčí doložka neobsahovala platné, transparentní a přímé určení rozhodce ad hoc.
2. Podle obvodního soudu měla stěžovatelka s ohledem na sjednocenou judikaturu v oblasti rozhodčích doložek předpokládat, že exekuce bude zastavena. Již v době zahájení exekuce si byla (měla být) vědoma neplatnosti rozhodčí doložky, čímž se vystavila riziku, že v případě neúspěchu bude nést náklady řízení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu obvodní soud shledal, že povinnost hradit náklady řízení vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho domáhat náhrady z titulu odpovědnosti za škodu.
Usnesení o zastavení exekuce a povinnost hradit náklady exekuce je pravomocné, nebylo zrušeno ani napadeno odvoláním, ani nelze dovodit jeho materiální nezákonnost. Svoji argumentaci měla stěžovatelka uplatnit odvoláním proti rozhodnutí o nákladech exekuce; pokud tak neučinila, nesplnila podmínku podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého musí, mimo případů zvláštního zřetele hodných, vyčerpat procesní prostředky k ochraně svého práva (kromě návrhu na obnovu řízení).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Proti v záhlaví označeným rozsudkům brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Stěžovatelka se domnívá, že odvolání proti nákladovému výroku rozhodnutí o zastavení exekuce nepředstavuje prostředek, kterým by mohla bránit svá práva. Tento výrok zároveň vyjadřoval uspořádání vztahů mezi účastníky a státem. Naopak, nákladový výrok specificky nemůže stanovit povinnost státu nahradit náklady exekuce. Stát měl povinnost prostřednictvím soudů zkoumat vykonatelnost exekučního titulu před nařízením exekuce, a měl odhalit jeho nevykonatelnost. Jestliže tak neučinil, způsobil, že nebylo v souladu s ustálenou judikaturou jiné možnosti než uložit stěžovatelce povinnost nahradit náklady, jelikož státu být uložena nemohla. Podle stěžovatelky je absurdní, aby na ni byly kladeny vyšší nároky než na soud, co se týče znalosti vykonatelnosti exekučního titulu a související judikatury. Proto je to stát, který je odpovědný za nezákonné nařízení (a následné zastavení) exekuce, což nyní stěžovatelku opravňuje k náhradě škody jí vzniklé.
6. Stěžovatelka připomíná, že by se odvoláním nemohla efektivně bránit proti rozhodnutí o náhradě nákladů zastavené exekuce. Podle platné právní úpravy totiž musí nést náklady oprávněný, povinný nebo exekutor. Povinný ani soudní exekutor však zastavení exekuce také nezavinili. Jakkoli zákon neumožňuje uložit náhradu nákladů exekuce soudu, který exekuci nařídil, nemění to nic na tom, že odpovědnost má nést stát. Stěžovatelka považuje rozhodnutí o nařízení exekuce za nezákonné. Připomíná judikaturu vrcholných soudů, podle které nemusí být rozhodnutí formálně zrušeno, aby na něj ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. bylo možno pohlížet jako na nezákonné za účelem posouzení odpovědnosti státu k náhradě škody.
Soudy by pak měly zkoumat podíl zavinění na zastavení exekuce stěžovatelkou a přiznat náhradu škody alespoň ve snížené výši. I v takovém případě by ovšem měla výše náhrady škody převyšovat 50 % uložené náhrady nákladů exekuce, neboť není možné klást větší nároky na stěžovatelku jako soukromou právnickou osobu než na stát jako veřejnoprávní instituci.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pro posuzovanou věc je zásadní, že stěžovatelka nesplnila nutnou podmínku podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a soudy tak nemohly dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu.
10. Stěžovatelčiny námitky mají rozumný základ a má také pravdu, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017 uvedl, že s obdobnou situací, jako je ta její, "však exekuční řád a ani občanský soudní řád nepočítají, a proto exekučnímu soudu nezbude, než aby náklady exekuce uložil k tíži některému z účastníků, který se bude moci jejich náhrady následně domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb.". To však bez dalšího neznamená, že v původním řízení nemusela vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva.
Stěžovatelčina argumentace se téměř celá vztahuje k zavinění zastavení exekuce státem. Taktéž lze pochopit, že podání návrhu na výkon exekučního titulu bylo z její strany v dané době legitimní. Jenže nyní napadená rozhodnutí vzešla z řízení o žalobě na náhradu škody za státem podle zákona č. 82/1998 Sb. Proto soudy musely respektovat tento zákon. Nerozhodovaly o nákladech exekuce, toto řízení je pravomocně skončeno. Rozhodovaly o odpovědnosti státu za škodu a musely postupovat podle příslušného zákona.
11. Tvrdí-li stěžovatelka, že by se odvoláním proti rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce nápravy nedomohla a že tento opravný prostředek k přiznání náhrady škody využít nemusela, nelze této námitce přisvědčit. Ústavní soud nemůže v mezích své pravomoci rozhodnout, že podání opravného prostředku by bylo zbytečné, neboť by tím zasahoval do pravomoci obecných soudů. Jakkoli se může úspěšnost odvolání proti uložení nákladů exekuce stěžovatelce jevit nepravděpodobná, nelze bez dalšího dovozovat, že by odvolací soud nerozhodl jinak.
Nadto stále platí, že náhrada nákladů exekuce může být uložena oprávněné, povinnému i exekutorovi. Proto v posuzovaném případě nezbývá než konstatovat, že soudy setrváním na požadavku vyčerpání opravných prostředků neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky. V řízení o odpovědnosti státu se řídily zákonem a Ústavní soud nemůže tuto podmínku libovolně pominout a rozhodovat tak fakticky namísto obecného soudu. Z toho důvodu je nadbytečné posuzovat zbylé námitky stěžovatelky, neboť na výsledném rozhodnutí nemohou ničeho změnit.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu