Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZECH PRODUCTS TRADING, v.o.s. v likvidaci, se sídlem v Kladně, Em. Zahrádky 874, zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 2952/2006-274 ze dne 24. 4. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 153/2006-260 ze dne 14. 6. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka napadá citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, který prý opominul, že při posuzování existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu je dána úzká vazba mezi výkladem pojmu příčinná souvislost a skutkovým zjištěním její existence. Dovolací soud nebral v úvahu její tvrzení, že odvolací soud pochybil také nesprávným výkladem a právním posouzením otázky příčinné souvislosti, což bylo jednou z příčin nesprávných skutkových závěrů. Nejvyšší soud se prý rovněž nevypořádal s tvrzením, že odvolací soud právní závěry jeho předchozího zrušujícího rozhodnutí nerespektoval.
Stěžovatelka dále napadá rozsudek odvolacího soudu, z něhož plyne příkrý rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudu, který - stejně jako okresní soud - nedovodil příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím úřadu práce, jímž nebylo vydáno povolení k zaměstnání pí. A. F.. Odvolací soud - podle názoru stěžovatelky - některé zásadní skutečnosti zjištěné i z iniciativy soudů zcela ignoroval a nevypořádal se s nimi. Dále vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval právní závěry prvního rozsudku Nejvyššího soudu č.j.
25 Cdo 344/2001-135 ze dne 19. 3. 2003, který předchozí rozsudky v této věci zrušil. Stěžovatelka tvrdí, že z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá i příčinná souvislost mezi nezaměstnáním cizinky a vzniklou škodou. Uvádí, že příčinná souvislost byla bez dalšího prokázána tím, že zahraniční obchodní partner požadoval zaměstnání této cizinky jako podmínku obchodní spolupráce se stěžovatelkou. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, s níž se tento soud v napadeném rozhodnutí vypořádal, a proto v tomto směru na ně odkazuje. K ústavní stížnosti samotné pak uvedl, že stěžovatelka nevysvětlila, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle jeho názoru ústavní stížnost spočívá toliko v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Vyjádření obecných soudů bylo zasláno stěžovatelce, která využila možnosti repliky. Znovu uvedla, že obecné soudy nesprávně zhodnotily význam požadavku zahraničního partnera pro prokázané důsledky spočívající v poklesu jejího hospodářského výsledku. Prohlásila, že obecné soudy na jedné straně konstatovaly nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, zároveň však zřejmý a nutný dopad tohoto nezákonného rozhodnutí neuznaly.
Okresní soud v Kladně dalším rozsudkem č.j. 7 C 202/2003-234 ze dne 16. 1. 2006 žalobu v plném rozsahu zamítl. Vycházel z právního názoru dovolacího soudu, že byla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a okolností, že stěžovatelka nemohla zaměstnat konkrétní cizí státní příslušnici. V intencích rozhodnutí dovolacího soudu doplňoval dokazování ve směru, zda zaměstnání této konkrétní osoby bylo významné pro uskutečnění plánovaných cílů; dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že mezi okolností, že nemohla zaměstnat konkrétní cizinku a tvrzeným vznikem škody je příčinná souvislost.
Ze zjištěného skutkového stavu totiž nevyplynulo, že by k realizaci obchodního vyjednávání se zahraničními společnostmi bylo nutnou podmínkou, aby konkrétní cizí státní příslušnice byla v pracovním poměru ke stěžovatelce (pozn.: A. F. byla osobní partnerkou, později manželkou statutárního zástupce stěžovatelky), ani že by neuzavření dvou obchodů s konkrétními nizozemskými společnostmi byla zapříčiněno právě tím, že tato cizinka nemohla pracovat v pracovním poměru u stěžovatelky. Podle závěru soudu I.
stupně stěžovatelka neprokázala ani vznik škody, tedy žádné konkrétní předpokládané zisky, které jí ušly v době po vzniku společnosti, kdy menší objem obchodů souvisel s postupným získáváním kontaktů a zkušeností firmy, nikoliv s tím, že u ní nebyla konkrétní osoba v pracovním poměru.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 29 Co 153/2006-260 ze dne 14. 6. 2006 rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními a i právními závěry soudu I. stupně. Konstatoval, že zaměstnání konkrétní osoby A. F. nebylo rozhodujícím aspektem pro dosažení zisku firmy; to dovodil jednak ze skutečnosti, že se tato cizí státní příslušnice i v roce 1992 zúčastňovala obchodních jednání firmy, ale i z toho, že následně - v roce 1993 po udělení požadovaného souhlasu - se její zaměstnankyní nestala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 2952/2006-274 ze dne 24. 4. 2007 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud správně a v souladu s pokynem vyplývajícím z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu zvažoval, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem na straně žalobkyně, která nemohla zaměstnat konkrétní osobu. Posouzení, zda tento vztah existuje, je již zjištěním skutkovým; nabízí-li stěžovatelka v tomto směru názor, že nezaměstnání nizozemské občanky je příčinou podstatnou, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, předkládá tak vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přitom podle závěru dovolacího soudu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Ústavní stížností napadá stěžovatelka (sice podle jejího sdělení "pro jistotu a úplnost") v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Vytýká mu, že opominul, že při posuzování existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu je dána úzká vazba mezi výkladem pojmu příčinná souvislost a skutkovým zjištěním její existence. Dále namítá, že nebral v úvahu její tvrzení, že odvolací soud pochybil také nesprávným výkladem a právním posouzením otázky příčinné souvislosti, a že se nevypořádal ani s tím, že tento soud nerespektoval právní závěry předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud těmto námitkám nepřisvědčil. Především - pokud jde o námitku, že odvolací soud nerespektoval závěry předchozího rozhodnutí dovolacího soudu a že ani ten se s uvedenou skutečností nevypořádal - je třeba poukázat na výslovné (a správné) konstatování dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí, z něhož jednoznačně vyplývá, že odvolací soud v souladu s předchozími právními závěry dovolacího soudu jednal. Z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud dovodil příčinnou souvislost toliko mezi nezákonným rozhodnutím úřadu práce a nemožností stěžovatelky zaměstnat konkrétní cizí státní příslušnici, nikoliv příčinnou souvislost mezi nezaměstnáním této cizinky a nedosažením předpokládaného zisku.
K této otázce naopak uložil soudům nižšího stupně vést další dokazování. Pokud jde o další námitky stěžovatelky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je zřejmé, že se jimi dovolací soud po právu zabývat nemohl, neboť dovolání posoudil jako nepřípustné, protože neshledal existenci otázky zásadního právního významu ani pro posouzení věci samé, ani pro obecnou rozhodovací činnost soudů. Posouzení této věci je zásadně v rozhodovací pravomoci Nejvyššího soudu, do níž Ústavní soud - s výjimkou zjevného extrémního excesu - zasahovat nemíní.
Stěžovatelka napadá ústavní stížností i citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Kritizuje příkrý rozpor mezi provedeným dokazováním a obsahem spisu na jedné straně a skutkovými závěry ohledně příčinné souvislosti mezi nezaměstnáním cizinky A. Florijn a vzniklou škodou na straně druhé. Vytýká dále krajskému soudu nerespektování některých zásadních skutečností, aniž konkretizuje kterých, a ignorování právních závěrů prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu, který předchozí soudní rozhodnutí zrušil. Uvedenou základní námitku stěžovatelka zdůraznila i ve svém stanovisku k vyjádření obecných soudů.
Ani těmto námitkám Ústavní soud nemohl přisvědčit. Pokud jde o námitku, že odvolací soud nerespektoval právní závěry soudu dovolacího, vyslovené v předchozím rozhodnutí, vyslovil se k ní již výše. Ostatní námitky stěžovatelky vycházejí z jejího nesouhlasu se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž jednoznačně vyplývá, že nezasahuje do procesu hodnocení důkazů obecnými soudy, jestliže tyto postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je definována v ustanovení § 132 o.s.ř.
Přezkum procesu hodnocení důkazů Ústavním soudem je možný pouze tehdy, jde-li o postup svévolný či lze-li dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. K takovému nesouladu, ač stěžovatelka právě na takovou situaci poukazovala, podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Obecné soudy (soud I. stupně i soud odvolací) hodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a své závěry řádně odůvodnily. Jednalo o aplikaci podústavního práva, kterou obecné soudy provedly způsobem ústavně konformním.
Jejich rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu