Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. července 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 15 Co 234/2004, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 11. 2003, sp.zn. 3 C 188/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou poštovní přepravě 11. 7. 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Dodává, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 13/2006, které přikládá, bylo odmítnuto jeho dovolání s odůvodněním, že jde o dovolání nepřípustné, neboť peněžité plnění, které bylo předmětem původní žaloby, nepřevyšovalo částku Kč 50.000,-.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Toto ustanovení je ovšem třeba vykládat tak, že procesní prostředky musí být vyčerpány řádně a výjimka stanovená pro "mimořádný opravný prostředek" se uplatní pouze tehdy, bylo-li jeho využití formálně přípustné.
To však není daný případ, dovolání ve věci stěžovatele je ze zákona (§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.) nepřípustné, neboť předmětem sporu je peněžité plnění, které nedosahuje Kč 50.000. Protože dovolání nebylo přípustné, bylo posledním přípustným opravným prostředkem ve stěžovatelově věci odvolání, o němž bylo rozhodnuto shora uvedeným rozhodnutím na sklonku roku 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím dnu doručení tohoto rozhodnutí a je zřejmé na první pohled, že již dávno uplynula. Včasnost podání je totiž při zohlednění shora uvedeného třeba posuzovat podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost byla tedy podána po zákonem stanovené lhůtě, a proto musela být odmítnuta mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj