Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Karly Gabrielové a Miroslavy Wolfové, zastoupených Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti výroku VI. a VII. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 44/2024-57 ze dne 16. dubna 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Vojtěcha Kaluse a Štefánie Kalusové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelky se jako žalobkyně domáhaly v řízení před obecnými soudy ochrany držby práva služebnosti. Vedlejší účastníci (žalovaní) totiž zbudovali závoru na pozemku, ke kterému měly stěžovatelky dle svého tvrzení právo služebnosti chůze, jízdy a hnaní dobytka.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku žalobě vyhověl a rozhodl, že vedlejší účastníci jsou povinni se rušení držby zdržet a odstranit závoru, bránící průchodu a průjezdu na daném pozemku a že jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 6 356 Kč
3. Vedlejší účastníci se proti usnesení okresního soudu odvolali. Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí potvrdil s výjimkou části výroku, která se týkala rušení práva služebnosti hnaní dobytka. Dobytek totiž dlouhodobě (i před vybudováním závory) nebyl na pozemku hnán.
4. Krajský soud současně znovu rozhodl o nákladech nalézacího řízení a i o nákladech odvolacího řízení a to tak, že stěžovatelkám náhradu nákladů řízení nepřiznal. Aplikoval § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Krajský soud měl za to, že jsou dány právě důvody hodné zvláštního zřetele, jelikož vybudování závory ze strany vedlejších účastníků bylo reakcí na jednání dalšího ze spoluvlastníků (bratra stěžovatelek), který na příjezdové cestě odstavil své vozidlo. Bylo by proto nespravedlivé uložit náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům, a zároveň bylo podle krajského soudu možné spravedlivě požadovat po stěžovatelkách, aby jimi vynaložené náklady řízení nesly ze svého.
5. Právě proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu podávají stěžovatelky ústavní stížnost. V ní tvrdí, že krajský soud porušil zákaz libovůle, a tím i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud zjevně zneužil ustanovení § 150 o. s. ř., jelikož nepřiznáním náhrady nákladů řízení fakticky stěžovatelky trestal za činy jiných, konkrétně za odstavení vozidla jejich bratrem u přístupové cesty. Stěžovatelky však nemohly jednání třetí osoby ovlivnit. Rovněž poukazují na nevhodnost toho, že krajský soud využil ke svému závěru argument o částečném neúspěchu stěžovatelek (v rozsahu ochrany práva hnát přes pozemek dobytek).
6. Ústavní soud předesílá, že rozhodnutí o nákladech řízení přezkoumává zdrženlivě. Je úkolem obecných soudů, aby srozumitelně vysvětlily, proč jimi zvolený výklad, učiněný v mezích zákona, odpovídá posuzovanému případu. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud zaměřuje jen na to, zda obecné soudy interpretují a aplikují právo ústavně souladným způsobem (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ).
7. Podstata argumentace stěžovatelek tkví v nesouhlasu s užitím moderačního práva. Zákonné podmínky pro soudcovskou moderaci nákladů řízení jsou obsaženy v § 150 o. s. ř.: musí jít o výjimečný případ, kdy existují důvody zvláštního zřetele hodné. Zda jsou podmínky pro moderaci dány, posuzují obecné soudy, přičemž derogační zásah Ústavního soudu by byl na místě jen v případě zjevné libovůle, resp. neodůvodněnosti využití moderačního práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 697/18 , body 16 a 17). Své rozhodnutí tedy obecné soudy musí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 401/06 a
I. ÚS 1317/19 ).
8. Ústavní soud má za to, že krajský soud uvedeným ústavněprávním kritériím vyhověl. K moderaci náhrady nákladů přistoupil soud na základě hodnocení skutkových okolností před podáním žaloby, což může zakládat důvod zvláštního zřetele hodný podle § 150 o. s. ř. Krajský soud zdůraznil, že vybudování závory vedlejšími účastníky bylo reakcí na odstavení vozidla (vlastněného bratrem stěžovatelek) na příjezdové cestě. Za těchto okolností krajský soud považoval za nespravedlivé, aby vedlejší účastníci nesli náhradu nákladů řízení. Takový výklad, i kdyby se s ním Ústavní soud věcně neztotožňoval, není projevem protiústavní libovůle a je možný.
9. Z napadeného rozhodnutí rovněž plyne, že stěžovatelky měly možnost se k užití moderačního práva vyjádřit a učinily tak. Užití moderačního práva tedy nebylo ani nijak překvapivé a nedošlo k porušení kontradiktornosti řízení. Z pohledu ústavněprávního je důležité, že jsou závěry krajského soudu přezkoumatelné, nejsou nijak libovolné a nachází se v mezích zákona.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu