Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti K. P., Věznice Valdice, právně zastoupeného Mgr. Terezou Ječnou, advokátkou se sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, domáhajícího se uložení povinnosti ministru spravedlnosti JUDr. Robertu Pelikánovi rozhodnout o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, současně by měla být jmenovanému uložena povinnost podat stížnost pro porušení zákona proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 6 Tdo 352/2016-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že bezprostředně po podání podnětu byl informován o tom, že po provedeném šetření bude písemně informován o stanovisku ministra spravedlnosti k využití zmíněného mimořádného opravného prostředku. Dne 7. 10. 2016 stěžovatel obdržel přípis Ministerstva spravedlnosti, jímž je mu pracovníkem ministerstva sděleno, že "z pověření ministra spravedlnosti Vám oznamuji, že po přezkoumání spisového materiálu pan ministr neshledal ve výše uvedené věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ust. § 266 odst. 1, 2 trestního řádu a Váš podnět dne 22. 9. 2016 odložil."
Takovéto vypořádání se s podnětem k podání mimořádného opravného prostředku považuje stěžovatel za nedostatečné a protiústavní. V ústavní stížnosti pak přednáší argumenty, svědčící tomu, že podnět stěžovatele nebyl řádně vyřízen. Stěžovatel požaduje, aby ministr spravedlnosti podal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, neboť ministr má povinnost v případě opodstatněného a důvodného podnětu stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele podat. Tvrzení zaměstnanců ministerstva spravedlnosti považuje stěžovatel za ryze účelové. Závěry ministra, resp. jeho zaměstnanců, nejsou podle stěžovatele řádně odůvodněny. Výše uvedeným postupem bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§ 266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu".
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení ministrem spravedlnosti tudíž nepředstavuje, jak se domnívá stěžovatel, "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech jeho "práva" ve smyslu citovaného článku. Proto mu nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil. Z uvedeného vyplývá závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná (srov. též kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 907/06 , a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2604/13 ). Proto ji Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu