Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. R., zast. JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem, sídlem Vladislavova 46/3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.12.2005, č.j. 11 Co 345/2005-339, 11 Co 346/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28.5.2004, č.j. 6 C 71/98-237, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a společnosti Státního statku Jeneč, s.p., sídlem Karlovarská 7, Jeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Krajský soud nepovažuje tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny za správné; stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěry ve věci, který vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí, a soud na nich trvá. Dále upozornil, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další soudní instanci, kdy očekává "nápravu" od Ústavního soudu, jestliže nebylo jejím požadavkům vyhověno obecnými soudy. V dané věci ani nejde o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají.
Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud nezformuloval. Okresní soud má ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí; v podrobnostech odkázal na závěry vyjádřené ve svém rozsudku. Vedlejší účastník na řádně doručenou výzvu k vyjádření nijak nereagoval. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli. Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp.zn. 6 C 71/98 Ústavní soud zjistil, že Státní statek Postoloprty, s.p.
se žalobou vůči B. O. domáhal zaplacení částku 4 688 000,- Kč, neboť jí poskytl plnění na náhradách podle zák. č. 229/1991 Sb. vyšší, než byl její nárok. Řízení bylo později vedeno s právními nástupci žalobce - Státním statkem Žatec, s.p., Statkem Chlumec, s.p., a posléze se Státním statkem Jeneč, s.p.; po smrti žalované bylo v řízení pokračováno se stěžovatelkou, jako její jedinou dědičkou. Po přistoupení na straně žalobce navrhl Pozemkový fond ČR , aby soud uložil povinnost žalované zaplatit další částku ve výši 4 688 000,- Kč v jeho prospěch.
Po obsáhlém dokazování vydal okresní soud dne 28.5.2004 rozsudek, č.j. 6 C 71/98-237, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit Statku Chlumec s.p. částku 3 273 895,- Kč s příslušenstvím s tím, že je oprávněn se po stěžovatelce domáhat splnění této povinnosti jen do výše ceny dědictví, ve zbytku tuto žalobu, jakož i žalobu Pozemkového fondu ČR zamítl (usnesením ze dne 1.7.2004, č.j. 6 C 71/98-263, bylo ještě rozhodnuto o náhradě nákladů řízení hrazených státem). Vzal za prokázané, že právní předchůdci vedlejšího účastníka a stěžovatelky uzavřeli smlouvu o poskytnutí náhrad a shledal ji částečně neplatnou podle § 40a obč. zákoníku, a to v rozsahu náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář, převzatých zásob a náhrady za trvalé porosty v částce 3 273 895,- Kč, pro omyl, který vyvolala B.
O., neboť jí náhrada nebyla poskytnuta podle zápisu o odnětí živého a mrtvého inventáře, ale podle nař. vlády č. 20/1992 Sb., dohoda tak byla právním předchůdcem vedlejšího účastníka uzavřena v omylu ohledně rozhodujících skutečností. Stěžovatelka i Pozemkový fond ČR napadly rozsudek soudu I. stupně odvoláním, krajský soud obě odvolání neshledal důvodnými (vyjma části odvolání stěžovatelky, pokud směřovalo do výroku doplňujícího usnesení), a potvrdil, kromě jiných, výrok o povinnosti stěžovatelky zaplatit Státnímu statku Jeneč, s.p.
částku 3 273 895,- Kč (ztotožnil se s hodnocením neplatnosti smlouvy) a změnil ji tak, že se neomezuje výši nabytého dědictví (zjistil, že dědictví po předchůdkyni stěžovatelky je daleko vyšší hodnoty než částka, která jí byla uložena zaplatit). Do rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.3.2008, č.j. 33 0do 672/2006-363, odmítl jako nepřípustné.
Čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje vlastnické právo na ústavní úrovni, tj. poskytuje právní zabezpečení toho, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům, toto právo přísluší každému. V širším pojetí je tato ochrana zajištěna jak tradičnímu vlastnickému právu k věcem, tak i dalším majetkovým právům. Je notorietou, že konkrétní ochraně slouží řada speciálních institutů zakotvených na úrovni tzv. jednoduchého práva (např. vlastnické žaloby v občanském právu, skutkové podstaty trestných činů v trestním právu).
Nicméně, základní a zásadní podmínkou pro využití takové ochrany je existence příslušného majetkového práva, nelze se dovolávat ochrany tam, kde takové právo vůbec nevzniklo, resp. vzniklo jen podmíněně. V posuzované věci obecné soudy jednoznačně dospěly k závěru, že právní titul předchůdkyně stěžovatelky trpěl vadou, která vyvolala jeho relativní neplatnost, a že této neplatnosti se vedlejší účastník řádně dovolal. V souladu s konstrukcí přímé relativní neplatnosti to znamená, že právní předchůdkyni stěžovatelky vznikla povinnost vydat přijaté plnění z neplatné smlouvy, přičemž tato povinnost přešla v rámci dědění na stěžovatelku.
Stěžovatelka se mýlí, pokud namítá, že by jí soudy uložily povinnost v rozporu se zákonem, předpokladem přechodu dluhu zůstavitele není přihlášení pohledávky věřitele v dědickém řízení. Přitom je též všeobecně známou skutečností, že v rámci dědění nepřechází na dědice toliko zůstavitelův majetek, ale též jeho dluhy, a to v plném rozsahu, byť je limitován rozsah dědicovy povinnosti dluhy plnit (viz § 470 obč. zákoníku).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. října 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu