Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Libuše Vildové, zastoupené Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, sídlem Palackého 351/6, Tábor, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 366/2023-537 ze dne 3. dubna 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Evy Kabelkové, insolvenční správkyně dlužníka Vladimíra Palečka a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku, v rozsahu, jímž byl změněn výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud") č. j. 14 C 244/2018-475 ze dne 22. června 2023 o nákladech řízení, s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud rozhodoval o žalobě první vedlejší účastnice, jíž se na státu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka v tomto řízení vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že v pozůstalostním řízení vedeném Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 20 D 189/2016 stěžovatelkou jakožto pověřenou soudní komisařkou, stěžovatelka akceptovala, že jeden z účastníků se vzdal dědického podílu, ač na jeho majetek byl prohlášen konkurs a takový úkon vyžadoval souhlas insolvenčního správce, který účastník neměl.
3. Obvodní soud shora citovaným (v pořadí druhým) rozsudkem žalobu (znovu) zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastnici (v původním řízení žalobkyni) obvodní soud takto uložil, aby stěžovatelce na náhradě nákladů řízení uhradila částku 353 294,38 Kč, která zahrnovala i náhradu nákladů na právní zastoupení vypočtenou podle advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze ("městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve věci samé i souvisejících nákladových výrocích potvrdil až na výši nákladů, kterou má vedlejší účastnice nahradit stěžovatelce, tu změnil (snížil) na 8 400 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že náklady na právní zastoupení advokátkou nebyly vynaloženy účelně a stěžovatelce náleží náhrada nákladů řízení vypočtená jen podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Na stěžovatelčinu situaci aplikoval závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3000/11 ze dne 10. ledna 2012 (N 6/64 SbNU 61) a sp. zn. I. ÚS 3916/14 ze dne 12. dubna 2016 (N 62/81 SbNU 81). Obdobnou úvahu provedl i ohledně odvolacího řízení, a proto stěžovatelce přiznal za tuto část řízení na nákladech řízení částku 1 500 Kč.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že citovanou judikaturu Ústavního soudu nebylo možno na její situaci vztáhnout. Nálezy se týkají soudních exekutorů, kteří byli zastoupeni advokátem v řízeních, jež se týkala náhrady škody způsobené při výkonu jejich činnosti. Podle Ústavního soudu předmět daných řízení úzce souvisel s agendou soudních exekutorů. Naproti tomu stěžovatelka celý svůj profesní život vykonávala funkci notářky a nikdy dříve se sporného řízení neúčastnila. Stěžovatelka vyhledala pomoc advokátky, která měla zkušenosti se spornou agendou a insolvenčním řízením. Vedle toho v době, kdy byla žaloba podána, byla již více než rok ve starobním důchodu. Při zahájení řízení bylo stěžovatelce 73 let, nyní je jí 78. V řízení by nemohla účinně hájit své zájmy sama i kvůli problému se sluchem. Tím, že městský soud tyto významné okolnosti ignoroval, odepřel stěžovatelce její právo na právní pomoc a na soudní ochranu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a je přípustná. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení. Předesílá se tak, že Ústavní soud přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech nákladů zdrženlivě [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019 (N 65/93 SbNU 301), bod 19].
8. Změnové rozhodnutí o nákladech řízení není možno považovat za překvapivé (a netvrdí to ani vedlejší účastnice). Vedlejší účastnice podala odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, s nímž je spojen přezkum akcesorických nákladových výroků. Proto stěžovatelka musela očekávat, že může dojít k odlišnému rozhodnutí o nákladech řízení.
9. Stěžovatelka v řízení byla zastoupena advokátkou. Právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny tedy využila. Z tohoto práva přitom nutně neplyne nárok stěžovatelky, aby náklady na její právní zastoupení hradil někdo jiný. Skutečnost, že náklady právního zastoupení ponese stěžovatelka ze svého (v nynější věci v rozsahu nad rámec částky přiznané městským soudem), je něčím, s čím musela stěžovatelka přinejmenším v rovině možnosti počítat již na počátku řízení. V řízení mohla být neúspěšná, popřípadě mohl soud v její neprospěch aplikovat § 150 občanského soudního řádu, popřípadě (jak se i stalo) mohl rozhodnout, že náklady na právní zastoupení nebyly vynaloženy účelně z důvodu, že v řízení vystupovala jako soudní komisařka, tedy za stát vykonávala coby notářka jí svěřenou moc soudní (stejně jako to činí soudní exekutor).
10. Ústavní soud uznává, že stěžovatelčina situace je v jistém ohledu specifická oproti věcem, o nichž bylo rozhodováno nálezy, na něž odkázal městský soud. Stěžovatelka je ve vyšším věku a v době, kdy řízení bylo vedeno, již funkci notářky aktivně nevykonávala a byla ve starobním důchodu. Na druhou stranu obstojí i úvaha městského soudu založená na podobnosti postavení soudního komisaře s postavením soudního exekutora, neboť předmětem řízení byl přezkum stěžovatelčina postupu při výkonu soudní moci (u ní v pozůstalostním řízení). Proto i řešení městského soudu je výsledkem plausibilního výkladu procesních předpisů a Ústavní soud v něm nespatřuje prvky svévole ani jiný důvod pro svůj kasační zásah. Samy zdravotní problémy stěžovatelky nejsou důvodem pro zastupování advokátem.
11. Současně Ústavní soud nepřehlíží, že městský soud při aplikaci vyhlášky č. 254/2015 Sb. vyložil úkon příprava na jednání ve prospěch stěžovatelky (byť rozsahem nijak významně) čistě podle jazykového výkladu a za takovou přípravu považoval přípravu na každé jednání. Zmíněná vyhláška měla ale za cíl zavedením nákladového paušálu srovnat postavení nezastoupených účastníků s účastníky zastoupenými advokáty, nikoli je zvýhodnit [k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. října 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.)]. Podle advokátního tarifu příprava na jednání bez dalšího není úkonem právní služby. Smysl a účel úkonu označeného v § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky zavedeného č. 254/2015 Sb. jako "příprava na jednání" tak lépe vystihuje označení "příprava na věc", což je úkon srovnatelný s (jednorázovým neopakujícím se) úkonem převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.
12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu