Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. M. N., zastoupené Mgr. Janou Malou, advokátkou v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. 18 Co 293/2006-201 ze dne 27. 3. 2007, takto:
Městský úřad v Chrudimi se ustanovuje opatrovníkem nezletilých M. N. a T. N., dětí rodičů ing. M. N. a ing. Z. N., k zastupování jmenovaných dětí v řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení týkající se výchovy nezletilých dětí, ohledně níž je mezi rodiči spor, nemohou být děti zastoupeny žádným z rodičů, a proto je třeba ustanovit jim podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovníka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu
Stěžovatelka podala proti zamítavému výroku o úpravě výchovy a výživy pro dobu do rozvodu manželství a proti výroku o výživném odvolání. Její hlavní námitkou bylo to, že soud nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti, pokud uzavřel, že rodiče vedou společnou domácnost, protože zde chybí její pojmové znaky - společné uhrazování nákladů na potřeby rodiny a na společné žití. Společné soužití nelze zaměňovat s bydlením v jedné nemovitosti. Rodiče spolu téměř nekomunikují, nežijí spolu intimně a jsou dány důvody pro úpravu vztahu k dětem i na dobu do rozvodu manželství. Otec nezletilých podal odvolání proti výroku, jímž byl upraven vztah k dětem na dobu po rozvodu manželství, proti výroku o stanovení výživného a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že nejsou dány předpoklady střídavé výchovy. Uvedl, že změnil svoje pracovní aktivity tak, že pracuje každý druhý týden v místě bydliště. Je přesvědčen, že matka ovlivňuje starší dceru ve vztahu k němu a že nepravdivě "uvádí nevhodné chování otce". Komunikace mezi rodiči existuje, střídavá výchova je po řadu měsíců realizována a není důvodu jiným rozhodnutím kontakt otce s dětmi omezovat.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 18 Co 293/2006-201 ze dne 27. 3. 2007 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že nezletilé děti jak pro dobu od 1. 4. 2007 do rozvodu manželství, tak i pro dobu po rozvodu manželství svěřil do střídavé výchovy obou rodičů. Oběma rodičům určil vyživovací povinnost. Své závěry opřel o další znalecký posudek znalce PhDr. M., který nechal zpracovat. Znalec se z hlediska aktuálního a dlouhodobého zájmu dětí přiklonil ke stávající formě výchovy, tedy kombinaci střídavé a společné výchovy, kdy nezletilé děti jsou jeden týden s matkou (otec pracuje mimo bydliště) a druhý týden probíhá určitá forma společné výchovy matky a otce. Uvedl, že oba rodiče jsou kvalitními vychovateli, byť každý z nich uplatňuje jiný výchovný styl. Při výslechu uvedl, že komunikace mezi rodiči existuje, není sice ideální (nepřímá, vedená i přes děti), ale umožňuje základní fungování domácnosti. Do budoucna nepovažuje takovou komunikaci za vhodnou, ale nyní jde o stav rozbouřený, kdy každý z rodičů na něj nahlíží jinak a sleduje své zájmy. Vychází-li ze zájmu dětí, neshledává, že by děti trpěly nebo byly omezovány na zdravém vývoji. Uvedený stav hodnotil jako stav naděje. Odvolací soud uzavřel - akcentuje závěry znaleckého posudku - že jsou dány předpoklady střídavé výchovy dětí rodiči, tak jak je uvedeno ve výroku jeho rozsudku.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, který přes její zásadní negativní stanovisko rozhodl o svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatelka tvrdí a namítala to i vůči obecnému soudu, že mezi rodiči není potřebná komunikace, která by umožňovala, aby spolu bez problémů otázky spojené se střídavou výchovou řešili. Byť však stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na porušení obecných ústavněprávních zásad, žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Z její ústavní stížnosti lze v podstatě dovodit, že by měl Ústavní soud jako další soudní instance věc znovu skutkově posoudit a rozhodnout v její prospěch. To však odporuje ustálené rozhodovací praxi, podle níž by měl Ústavní soud v rodiněprávních věcech zasahovat jen v případech skutečně extrémních. O takovou situaci se však v souzené věci nepochybně nejedná.
Ústavní soud proto námitce stěžovatelky nepřisvědčil. Po prostudování předmětného spisu dospěl k závěru, že odvolací soud dostatečně posoudil všechna skutková zjištění, která v průběhu řízení získal. Ze spisu je patrné, že se přiklonil k doporučujícím závěrům druhého znaleckého posudku Dr. M., v němž znalec vyjádřil "naději", že rodiče v průběhu času - až se zjitřená situace uklidní - budou schopni spolu komunikovat a připraví tak vhodné výchovné prostředí pro své nezletilé děti. Ústavní soud - stejně jako soud odvolací - akcentuje zájmy nezletilých dětí, pro něž je velmi důležité zajištění vhodného výchovného prostředí, které by bylo způsobilé vytvořit náležité podmínky pro jejich všestranný rozvoj; i když rodiče spolu komunikují "přes nezletilé děti" a nikoliv přímo, lze usuzovat, že postupně s plynutím času a pokud žádný z rodičů nebude činit obstrukce vzájemné komunikaci, budou oba schopni řešit uspokojivě i složitější výchovné problémy, které se mohou při střídavé výchově vyskytnout.
Pokud jde o srovnatelnou judikaturu obecných soudů, je možné poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 719/2003 ze dne 13. 4. 2004, který sice uvedl, že "Soud může svěřit nezletilé dítě do střídavé výchovy rodičů i přes nesouhlas jednoho z rodičů, jestliže bude dán i reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte.", avšak sám zdůraznil, že musí být dán reálný předpoklad k tomu, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajišťování výchovy a potřeb dítěte.
Rovněž Ústavní soud se otázkou střídavé výchovy zabýval a ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 48/04
ze dne 27. 1. 2005 uvedl: "Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. S ohledem na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozsudků - zejména okresního soudu - je zřejmé, že v souzené věci taková situace nenastala. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat."
Ústavní soud usuzuje, že skutková situace v této konkrétní souzené věci, byť se jeví být složitá a právní závěry, jež z ní odvolací soud vyvodil, v rozporu s uvedenou judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu není.
Jak již bylo řečeno výše, ze skutkových zjištění, k nimž obecné soudy a zejména krajský soud dospěly, lze dostatečně podepřít závěr odvolacího soudu, že jsou dány podmínky, které zajistí, že rodiče budou schopni se dohodnout na jednotném výchovném postupu a na podmínkách střídavé výchovy nezletilých dětí. Rozhodnutí odvolacího soudu je logické, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich uvedený soud vyvodil, není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Ústavní soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že změní-li se poměry, lze (každý) rozsudek o výchově a výživě nezletilých dětí změnit i bez návrhu (§ 163 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu