Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Blaženy Ženčúchové, Jiřího Ženčúcha a Zlaty Machovcové, zastoupených advokátkou JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, sídlem Ctiboř 42, Častrov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 196/2025-579 ze dne 2. dubna 2025, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 138/2024-439 ze dne 16. září 2024 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 6 C 103/2020-285 ze dne 22. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení a Jiřího Beránka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelů na obnovu řízení. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným usnesením k odvolání stěžovatelů prvostupňové rozhodnutí co do věci samé potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů pro vady, neboť stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání postupoval formalisticky, pokud trval na tom, aby stěžovatelé při vymezení přípustnosti uvedli konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Soud totiž zná právo včetně judikatury, což dokládá i napadené usnesení, v němž je uvedena řada odkazů na judikaturu. Odkazy na judikaturu jsou navíc i v dovolání napadených usnesení a nebylo nutné vše znovu opisovat.
4. Pro případ, že se Ústavní soud s touto argumentací neztotožní, stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud mimořádně projednal ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu. Podle stěžovatelů se totiž věc týká celospolečenského problému v podobě nekalých praktik poskytovatelů nebankovních úvěrů.
5. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
6. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, neboť stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak přitom Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.; ST 45/87 SbNU 905), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Z ústavní stížnosti lze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu s určitou mírou benevolence dovodit dvě možné námitky stěžovatelů. Zaprvé, stěžovatelé tvrdí, že dovolání byl odmítnuto pro absenci odkazů na konkrétní judikaturu, ačkoli platí, že soud zná právo. Ve výše uvedeném stanovisku Ústavní soud adresoval právě i tento argument, přičemž jak uvedl: "V tomto ohledu by nebyla případná ani námitka, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná, a není proto důvod po dovolatelích žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňovali. Ad absurdum by tento argument vedl k tomu, že by se např. v odvolání nemohlo po účastnících řízení požadovat uvedení odvolacího důvodu, neboť odvolací soud zná právo, a musí tak sám vědět, zda je rozhodnutí nalézacího soudu nesprávné a z jakého důvodu."
8. Stěžovatelé dále tvrdí, že "z dovolání lze beze sporu dovodit, že otázky, které mají být vyřešeny odlišně, jsou specifikovány v judikatuře, o kterou ve svých usneseních obecné soudy opírají svá rozhodnutí". Tím patrně stěžovatelé namítají, že přípustnost dovolání vymezili tak, že dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, kterou by měl nyní Nejvyšší soud oproti své dřívější judikatuře rozhodnout jinak, přičemž to, o jakou dřívější judikaturu jde (od jaké se má odchýlit), si měl Nejvyšší soud dovodit i bez jejího výslovného uvedení.
V obecné rovině nelze vyloučit, že judikaturu, od které se má Nejvyšší soud odchýlit, lze identifikovat i jinak než např. uvedením spisových značek. To ale neznamená, že by měl Nejvyšší soud po této judikatuře sám pátrat, hledat ji v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a za dovolatele domýšlet, jakou judikaturu asi měli na mysli. Ostatně zatímco v ústavní stížnosti stěžovatelé podle všeho zastávají názor, že soudy rozhodly o jejich žalobě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která by se ale měla změnit, v dovolání (naopak) uvedli, že soudy tuto (nespecifikovanou) judikaturu na daný skutkový stav nesprávně aplikovaly.
Již to ukazuje, že náhled na použitou judikaturu může být různý a že citace rozhodnutí odvolacím či nalézacím soudem nemůže suplovat obsahové náležitosti dovolání.
9. Při absenci jiných námitek vůči usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud dále v citovaném stanovisku konstatoval, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k usnesení krajského soudu a okresního soudu je proto ústavní stížnost nutno odmítnout pro nepřípustnost. Na tom nemohou nic změnit ani stěžovateli zmiňované mimořádné okolnosti, které se míjejí s obsahem napadených usnesení, jejichž ústavnost tak ani nejsou způsobilé zpochybnit.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu