Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. Vazební věznice a ÚpVZD Praha-Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2025 č. j. 46 T 3/2025-4838, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2025 č. j. 15 To 79/2025-4922 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2025 č. j. 15 To 80/2025-4929, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vazebních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny, práva na vzetí do vazby pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem na základě rozhodnutí soudu podle čl. 8 odst. 5 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále namítá, že byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, podle kterého je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. K namítaným porušením mělo dojít tak, že soudy ponechaly stěžovatele ve vazbě a nenahradily vazbu alternativními opatřeními.
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel byl dne 26. 6. 2024 vzat do vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, tj. z obavy dalšího páchání trestné činnosti, přičemž ve věci byla dne 15. 4. 2025 podána státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze obžaloba.
3. Napadenými usneseními pak obecné soudy rozhodovaly o důvodnosti trvání vazby. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nebyl přijat návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření. Městský soud dospěl k závěru, že důvod vazby stěžovatele stále trvá, neboť je mu kladeno za vinu působení v rozsáhlé síti odběratelsko-dodavatelských vztahů, nadto nemá a neměl žádné legální příjmy a je celkově nemajetný. Vzhledem k charakteru a rozsahu tvrzené trestné činnosti pak nebylo možné vazbu nahradit žádným z alternativních institutů nebo předběžným opatřením, neboť ta by nesplnila dostatečně zamýšlený účel a stěžovatel by mohl nadále páchat trestnou činnost. Alternativní opatření tak nepředstavují dostatečnou záruku, která by odůvodňovala nahrazení vazby, a to ani stěžovatelem deklarovaná možnost práce coby taxikáře.
4. Usnesením městského soudu ze dne 16. 9. 2025 č. j. 46 T 3/2025-4888 byl stěžovatel propuštěn z vazby, která byla nahrazena četnými opatřeními - písemným slibem obžalovaného, předběžným opatřením zákazu vycestování do zahraničí ve spojení s odevzdáním cestovního pasu, dohledem probačního úředníka, povinností zdržovat se v uvedených časech na vymezených místech a kontrolou elektronickým systémem umožňujícím detekci pohybu obžalovaného. Dospěl k závěru, že je možné vazbu nahradit těmito opatřeními, neboť dostatečně naplní důvod vazby bez tak intenzivního omezení osobní svobody, jakým je vazba samotná. Proti tomuto usnesení podala stížnost státní zástupkyně.
5. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 15 To 79/2025-4922 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení městského soudu. Vrchní soud se ztotožnil se závěry stran trvající důvodnosti vazby a nemožnosti nahradit ji alternativními opatřeními. Důvodnost trvání vazby zdůvodnil zejména mimořádnou společenskou škodlivostí tvrzeného trestného jednání, celkovým náhledem stěžovatele na probíhající trestní stíhání i tvrzené jednání, a také hrozbou vysokého trestu. Stěžovatel nikdy neměl a nemá jiné zdroje příjmů a byl tak odkázán na výnosy z trestné činnosti. Co se týče opatření nahrazujících vazbu, uvedl vrchní soud, že jimi nelze dosáhnout účelu vazby v dostatečné míře, neboť by nebylo možné zabránit stěžovateli v pokračování v páchání trestné činnosti.
6. Napadeným usnesením vrchního soudu č. j. 15 To 80/2025-4929 bylo zrušeno předcházející rozhodnutí městského soudu popsané v bodě 4 výše, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby, a ta byla nahrazena alternativními opatřeními. Vrchní soud dospěl k závěru, že důvody vazby trvají (s obdobným odůvodněním jako v usnesení popsaném v bodě 5 výše), a že městský soud učinil rozhodnutí o nahrazení vazby přinejmenším předčasně bez dostatečného zvážení důvěryhodnosti záruk dodržování opatření. Stěžovatel opakovaně odkazoval na své rodiče, kteří jsou však v trestním řízení jeho spoluobžalovanými, což snižuje míru důvěry v řádné vedení života stěžovatele. Vrchní soud neuspokojila ani kombinace opatření, která dle něj nejsou schopna zajistit dostatečně účel vazby, neboť by stěžovatel mohl nadále pokračovat v páchání trestné činnosti, která byla dlouhodobě jeho hlavním a jediným příjmem. Nic v dosavadním trestním řízení nenaznačuje stěžovatelovu sebereflexi stran tvrzeného trestního jednání, a tedy nelze dostatečně věřit jeho slibu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadeným vazebním rozhodnutím s tvrzením, že soudy nedostály ústavnímu standardu zesílených důvodů v rozhodování o vazbě a že nedostatečně zvážily možnosti mírnějšího omezení stěžovatelových základních práv a přistoupily až k vazbě, která je však opatřením nejpřísnějším. Podle stěžovatele byly naplněny podmínky nahrazení vazby a takový postup, jakým se ostatně vydal ve svém novějším rozhodnutí městský soud, představuje šetrnější přístup k jeho právům. Odůvodnění vrchního soudu je pak generické a nedostatečně individualizované, a nelze tak z něj seznat, proč právě v případě stěžovatele nebylo možné vazbu nahradit. Absurdním důsledkem takového přístupu by bylo znemožnění nahrazení vazby u všech případů drogové trestné činnosti. Navzdory délce trvající vazby nepředložily městský ani vrchní soud žádné silnější důvody, proč je nadále potřeba omezovat stěžovatelovu osobní svobodu vazbou. Soudy pak dle stěžovatele porušují presumpci neviny, když předjímají jeho další páchání trestné činnosti, pro kterou dosud nebyl odsouzen.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
10. Přestože stěžovatel napadá i rozhodnutí o setrvání ve vazbě, stížnostní argumentace směřuje výlučně proti nenahrazení vazby alternativními opatřeními podle § 73 trestního řádu. Ústavní soud se proto v odůvodnění věnuje výhradně tomu. Otázkou důvodnosti vazby u stěžovatele se Ústavní soud již zabýval rovněž v usnesení ze dne 13. 8. 2025
sp. zn. III. ÚS 2138/25
, na jehož odůvodnění v tomto směru zcela odkazuje.
11. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění učiněná obecnými soudy ani vykládat podústavní právo tam, kde neshledá vady dosahující ústavní intenzity. Ústavní soud proto nehodnotí ani důvěryhodnost slibovaných záruk stěžovatele, reálnost dodržení možných opatření nebo prognózu dalšího páchání trestné činnosti; zabývá se toliko odůvodněním rozhodnutí obecných soudů a jejich souladu se základními právy stěžovatele.
12. Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatele nedošlo k žádným, natož ústavněprávním pochybením, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Trestní řízení proti stěžovateli se již nachází ve fázi před soudem, a tedy je zjevné, že věc nestagnuje a posouvá se kupředu k rozhodnutí ve věci samé. V průběhu trvání vazby nelze vyžadovat, aby byly v každém novém vazebním rozhodnutí předkládány nové důvody a argumenty pro trvání vazby, obstojí-li ty stávající, a to i ve světle tzv. doktríny zesílených důvodů (viz nález ze dne 17. 1. 2017
sp. zn. I. ÚS 3533/16
, bod 15). Plynutí času samo o sobě ani nezvyšuje "nahraditelnost" vazby alternativními opatřeními, neboť úvaha o nich musí být vždy podložena konkrétním odůvodněním mimo jiné ve vztahu k osobě vazebně stíhaného, jeho sociálnímu zázemí a majetkové situaci. Tak obecné soudy ve věci stěžovatele učinily.
13. Vrchní soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč není možné vazbu stěžovatele nahradit jinými opatřeními, přestože tak městský soud učinil. Vysvětlil, v čem spatřuje obavu z dalšího páchání trestné činnosti a proč není možné uloženými opatřeními, ale ani jinými, dosáhnout stejného účinku jako vazbou. Odkaz na obecný mechanismus drogové činnosti nelze brát za nepřípustnou generalizaci, jak namítá stěžovatel, ale za poukaz na průběh páchání tohoto druhu trestné činnosti a vysvětlení, proč by v něm mohl stěžovatel pokračovat. Vrchní soud rozsáhle argumentoval, proč by stěžovatel v páchání trestné činnosti mohl pokračovat i při zdánlivém dodržení uložených opatření (bod 9 napadeného usnesení č. j. 15 To 80/2025-4929). Vrchní soud rovněž správně poukázal na to, že rodiče stěžovatele figurují v jeho trestním řízení coby spoluobžalovaní (což stěžovatel v ústavní stížnosti zmínit opomněl), a nelze tedy očekávat pozitivní působení na chování stěžovatele ze strany jeho rodinného zázemí, které ostatně nezafungovalo ani v minulosti vzhledem k současnému společnému trestnímu stíhání.
14. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu