Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Andrey Štouračové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2025 č. j. 7 As 62/2025-25 a ze dne 3. června 2025 č. j. 7 As 62/2025-34, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České lékařské komory, sídlem Lužická 419/14, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka podala stížnost k revizní komisi České lékařské komory (vedlejší účastnice), kterou její pověřený člen odmítl pro nepřípustnost rozhodnutím ze dne 21. 8. 2023. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitku, již revizní komise zamítla. Stěžovatelka následně podala správní žalobu, kterou však Městský soud v Praze odmítl, jelikož rozhodnutí o námitce nepodléhá soudnímu přezkumu.
2. Stěžovatelka dále podala kasační stížnost. Společně s podáním kasační stížnosti nesplnila poplatkovou povinnost, a proto ji Nejvyšší správní soud vyzval usnesením ze dne 4. 4. 2025 k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, a to do 15 dnů od doručení výzvy. Spolu s tím ji vyzval i k doložení plné moci a doplnění kasační stížnosti - této výzvě stěžovatelka vyhověla v poslední den lhůty, tedy dne 29. 4. 2025. Soudní poplatek však uhradila až 30. 4. 2025, a proto Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil a zaplacený soudní poplatek stěžovatelce vrátil.
3. Po doručení usnesení Nejvyššího správního soudu podala stěžovatelka žádost o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku. Nejvyšší správní soud ji však zamítl, jelikož žádat o prominutí lhůty lze jen do chvíle, než soud řízení zastaví.
4. Stěžovatelka podala blanketní ústavní stížnost proti oběma usnesením Nejvyššího správního soudu. Na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad pak prostřednictvím právní zástupkyně doplnila svou argumentaci. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. K opožděnému zaslání soudního poplatku došlo v důsledku technického nastavení bankovní operace, přestože bankovní příkaz byl zadán již 29. 4. 2025, tedy poslední den lhůty. Šlo tedy o zcela marginální formální nedostatek, který vznikl mimo sféru vlivu stěžovatelky. Formalismus nemůže převážit nad požadavkem spravedlnosti, pokud stěžovatelka vynaložila maximální úsilí k včasnému uhrazení soudního poplatku, a to navzdory závažným zdravotním a sociálním překážkám. Nejvyšší správní soud nereflektoval, že posuzovaná věc se týkala zásahů do základních práv v oblasti zdravotní péče. Žádost o prominutí zmeškání lhůty Nejvyšší správní soud odmítl bez věcného posouzení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh splnil (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ). Povinnost zaplatit soudní poplatek přitom vzniká již ke dni podání návrhu k soudu. Pokud tuto povinnost stěžovatelka nesplnila ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která je do jisté míry beneficiem, pak se nemůže dovolávat technického nastavení plateb či vlastních sociálních překážek (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2593/19 ). Nedodržení lhůty pro zaplacení soudního poplatku má vždy stejné důsledky bez ohledu na to, zda jde o nedodržení "těsné" - hranice jednoduše musí být stanovena. Připsání peněžní platby na účet soudu až po uplynutí lhůty je důsledkem pasivity jednání stěžovatelky.
6. Judikatura Ústavního soudu konzistentně potvrzuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1256/22 , bod 11).
7. Není rovněž pravdou, že se Nejvyšší správní soud měl v rozhodnutí o žádosti o prominutí zmeškání lhůty zabývat důvody, pro které stěžovatelka lhůtu zmeškala. Jak již Nejvyšší správní soud zcela srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, lhůtu nelze zpětně prominout, tedy nelze vyhovět této žádosti až po zastavení řízení.
8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu