Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky B. N., zastoupené Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou, sídlem Dělnická 753/76, Havířov, proti části výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 4/2023-2110 ze dne 19. února 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a D. F. a nezl.
V. F. a nezl. M. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení části výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka rovněž požádala Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu o přednostní projednání před ostatními návrhy.
2. Stěžovatelka a první vedlejší účastník ("otec") jsou rodiči nezletilé V. ("dcera") a nezletilého M. ("syn").
3. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ("okresní soud") č. j. 0 P 492/2017-1919 ze dne 27. června 2022 byl ve vztahu k oběma nezletilým zamítnut návrh otce na změnu péče (výrok I), zamítnut návrh otce na snížení výživného (výrok II), zamítnuty návrhy otce na výkon rozhodnutí (výrok III), zastaveno řízení o návrzích otce na výkon rozhodnutí (výrok IV). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a otci bylo uloženo, aby státu na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 64 120 Kč (výrok VI). Okresní soud dále vydal doplňující rozsudek č. j. 0 P 492/2017-2024 ze dne 1. června 2023, jímž výrok rozsudku doplnil o novou úpravu styku otce s nezletilými a povinnosti stěžovatelky a otce s ní související.
4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") rozhodoval o odvolání otce proti rozsudku okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I ohledně péče o nezletilou dceru a ve výroku III ohledně nezletilého syna (výrok I). Dále rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilého syna svěřil do péče otce, upravil pravidla pro styk, zvýšil výživné na nezletilou dceru, stěžovatelce uložil uhradit částku 21 373 Kč na náhradě nákladů řízení státu a vyslovil, že co do částky 42 747 Kč nemá stát právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení (vše výrok II). Konečně pak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku III ohledně nezletilé dcery a v souvisejícím nákladovém výroku V a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizuje rozhodnutí krajského soudu, že má částečně hradit náklady řízení státu. Tyto náklady stát vynaložil na znalecký posudek, znalec v něm posudek doporučil, aby byli oba nezletilí ponecháni v péči stěžovatelky a nebyli rozdělováni. Krajský soud rozhodnutí o změně péče o nezletilého syna odůvodnil jeho trvajícím zájmem o svěření otci a s existencí znaleckého posudku se vypořádal tak, že posudek byl vydán v roce 2021 a i přes uplynulý čas je názor nezletilého syna stejný a to i přesto, že si uvědomuje, že stěhování k otci s sebou ponese důsledky v podobě nutnosti změnit školu a začlenit se do nového kolektivu. Stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského soudu za překvapivé a rozporné s průběhem a výsledkem řízení.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení výroku II rozsudku krajského soudu "o nákladech řízení". Toto její podání Ústavní soud posoudil podle obsahu tak, že navrhuje zrušit jen tu část výroku, jíž jí byla uložena povinnost hradit část nákladů řízení státu. I kdyby stěžovatelka chtěla napadnout rovněž tu část výroku, jíž bylo vysloveno, že stát nemá co do částky 42 747 Kč právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení, šlo by o návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným a předurčený tak k odmítnutí [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a je přípustná. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení a týká se částky 21 373 Kč. Zde je třeba připomenout, že Ústavní soud přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech nákladů zdrženlivě [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301) ze dne 17. dubna 2019, bod 19], a dále, že v nyní posuzované věci jde o bagatelní částku.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení, jejichž předmětem byla bagatelní částka, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněného návrhu, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Bylo především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. května 2014).
10. Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila. Omezila se pouze na citace z judikatury Ústavního soudu, aniž by vysvětlila, jak konkrétně se týkají její situace.
11. Rozhodnutí o nákladech řízení není možno považovat za překvapivé. Otec podal odvolání proti rozsudku okresního soudu jako celku (s výjimkou výroku IV o zastavení řízení) a domáhal se změny rozhodnutí ve věci péče o nezletilého syna. Za těchto okolností stěžovatelka musela předvídat, že bude-li otci vyhověno ve věci samé, může to mít dopad i na rozhodnutí o nákladech řízení.
12. Rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo stěžovatelce uloženo hradit část nákladů řízení státu, vychází z toho, že otec byl ve věci samé v části, pro kterou byl důkaz (znalecký posudek), se kterým se pojí státem placené náklady (64 120 Kč), úspěšný (bod 65). Krajský soud zároveň posoudil poměry stěžovatelky a vyhodnotil, že ty jí umožňují nahradit státu náklady řízení pouze v rozsahu 21 373 Kč a že ve zbytku (42 747 Kč) stát právo na náhradu nákladů řízení nemá (bod 66). I kdyby hypoteticky krajský soud přihlížel při rozhodování o hrazení nákladů zaplacených státem na znalecký posudek k tomu, že otce uspěl s návrhem na změnu péče jen ve vztahu k nezletilému synovi, ale již ne k nezletilé dceři, a dovodil, že stát má vůči každému z rodičů právo na náhradu poloviny nákladů řízení, pro stěžovatelku by se tím nic nezměnilo.
I polovina nákladů vynaložených státem (32 060 Kč) totiž činí více, než částka, u níž krajský soud dovodil, že její úhradu poměry stěžovatelky umožňují (21 373 Kč); nižší by tak byla jen částka, na kterou by se vztahovalo osvobození.
13. Rozhodnutí krajského soudu, že stěžovatelka má v konkrétních okolnostech nahradit státu část nákladů řízení je výsledkem plausibilního výkladu procesních předpisů. Ústavní soud v něm nespatřuje prvky svévole ani jiný důvod pro svůj kasační zásah.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu