Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Air Special, a. s., se sídlem ve Všechově, Letiště Tábor, IČ 45274188, zastoupené JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 4. 2008, čj. 15 Co 271/2008-236 (čj. 15 Co 272/2008-236), za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako účastníka řízení, takto
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 3. 9. 2007, čj. 3 C 59/2003-194, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 213 362 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.
Usnesením ze dne 31. 10. 2007 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 8540 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, soud usnesením ze dne 4. 12. 2007, čj. 3 C 59/2003-220, odvolací řízení zastavil. V odůvodnění tohoto usnesení mj. též vyložil, že ve smyslu § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zruší soud, který jej vydal, je-li poplatek zaplacen nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.
Proti usnesení o zastavení řízení podala stěžovatelka odvolání, v němž navrhla, aby jí soud přiznal osvobození od soudního poplatku a aby zrušil napadené usnesení o zastavení řízení.
Usnesením ze dne 11. 3. 2008, čj. 3 C 59/2003-226, soud I. stupně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatelka navzdory výzvě soudu neosvědčila podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků podala stěžovatelka odvolání.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen odvolací soud) usnesením ze dne 30. 4. 2008, čj. 15 Co 271/2008-236 a čj. 15 Co 272/2008-236, potvrdil usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení ze dne 4. 12. 2007 a usnesení soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků ze dne 11. 3. 2008. Soud I. stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když zastavil řízení, neboť stěžovatelka přes výzvu nedoložila své poměry a nebylo tedy možno zvážit, zda jsou podmínky § 138 odst. 1 o. s. ř. splněny, či nikoliv. Ani poté, co stěžovatelka k odvolání předložila požadované listiny, však nebylo možno dle odvolacího soudu dospět k závěru, že podmínky tohoto ustanovení byly naplněny. Proto odvolací soud jako věcně správné potvrdil usnesení soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Za správné považoval též usnesení o zastavení odvolacího řízení, neboť podmínky § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích byly splněny, což stěžovatelka ani nezpochybňovala.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti správně připomíná ustálenou judikaturu zdejšího soudu, dle níž „pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé“ (nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 588/2000
). S ohledem na okolnosti konkrétního případu je však Ústavní soud přesvědčen, že postupem odvolacího soudu nebylo uvedené pravidlo porušeno, neboť stěžovatelka měla bez jakýchkoliv pochyb dostatek reálného časového prostoru k úhradě soudního poplatku z odvolání.
V souzené věci podala stěžovatelka odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu I. stupně, aniž – v rozporu s § 2 odst. 5, § 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích – zaplatila soudní poplatek z odvolání a aniž požádala o osvobození od soudních poplatků. Soud I. stupně proto stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě a poučil ji o následcích spojených s nezaplacením. Stěžovatelka na tuto výzvu nijak nereagovala, a tedy opět ani nepožádala o osvobození od soudního poplatku. Soud I. stupně proto řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil a mj. též stěžovatelku informoval o možném zrušení tohoto rozhodnutí, zaplatí-li soudní poplatek do konce odvolací lhůty proti tomuto usnesení.
Na popsaném postupu neshledává Ústavní soud nic nesouladného nejen z hlediska zákona o soudních poplatcích, ale ani ústavního pořádku. Stěžovatelka, zastoupena advokátkou, měla dostatek příležitostí zaplatit soudní poplatek nebo požádat o osvobození od soudních poplatků, a byla rovněž poučena o svých právech a povinnostech a o následcích jejich nesplnění.
Přesto zůstala stěžovatelka po celou dobu liknavá. Žádost o osvobození od soudního poplatku pojala teprve do odvolání proti – věcně správnému – usnesení o zastavení řízení. Nedbalé vedení řízení se však projevilo i v této fázi, neboť stěžovatelka nedoložila své majetkové poměry, ačkoliv tak avizovala v odvolání, a to ani na výzvu soudu I. stupně. Za této situace nemohla ani očekávat nic jiného, než že soud I. stupně její žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhoví.
Majetkové poměry pak stěžovatelka doložila teprve spolu s odvoláním proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Pokud pak za popsaného stavu odvolací soud jedním usnesením rozhodl o odvolání proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a proti usnesení o zastavení řízení, nelze v tom spatřovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Nutno přitakat vyjádření odvolacího soudu, že ani kdyby nejprve samostatně potvrdil usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a teprve s časovým odstupem rozhodoval o odvolání proti usnesení o zastavení řízení, nemohl by rozhodnout jinak, než jak rozhodl, neboť lhůta k dodatečnému zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích již dávno uplynula. Za neméně významné však Ústavní soud považuje okolnost, že stěžovatelka se do této procesní situace dostala sama svým nepochopitelně liknavým přístupem; navzdory němu měla dostatek příležitostí situaci vyřešit, avšak nevyužila je. Nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud se vůči procesní straně uplatní nepříznivé následky, které si sama zapříčinila tím, že se o svůj spor náležitě nestarala. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla dostatek reálného časového prostoru k zaplacení soudního poplatku, nelze uvažovat o tom, že by byly porušeny zásady formulované ustálenou judikaturou zdejšího soudu (např. shora citovaným nálezem
sp. zn. III. ÚS 588/2000
).
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu