Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti nezletilého Antonína S. (jedná se o pseudonym), podané jeho jménem jeho matkou Evou S. (jedná se o pseudonym), zastoupenou JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. května 2021 č. j. 1 VZN 224/2021-10, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7.
ledna 2021 č. j. 4 KZN 1090/2020-55 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení odboru obecné kriminality ze dne 27. listopadu 2020 č. j. KRPB-96408-80/TČ-2020-060073-ŠEV, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a Ivana S.
(jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 7. 2021, navrhla matka nezletilého stěžovatele jeho jménem zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základního práva stěžovatele na účinné vyšetřování zaručeného v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení odboru obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 27. 11. 2020 č. j. KRPB-96408-80/TČ-2020-060073-ŠEV byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Podle oznámení matky stěžovatele měl vedlejší účastník, který je jeho otcem, v místě svého bydliště v přesně nezjištěné době od 18.
5. do 20. 5. 2020 sexuálně manipulovat s genitáliemi stěžovatele, jemuž byly tehdy 3 roky, a způsobit mu v oblasti předkožky trhlinu velikosti 4 mm. Tou dobou měl vedlejší účastník na základě předběžného soudního rozhodnutí stěžovatele v přechodné péči. Stěžovatel měl matce sdělit, že měl tátovi udělat "ty ty ty", což ona vyhodnotila jako jeho volání o pomoc. K jejímu dotazu jí měl potvrdit, že si táta bral jeho "šulínka" do pusy. Matka stěžovatele také uvedla, že vedlejší účastník měl během společného života, tedy než od ní odešel, oblizovat při přebalování varlata nezletilého a odůvodňovat to hrou.
3. Policejní orgán odložil věc z důvodu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. V průběhu prověřování provedl výslechy řady osob, včetně vedlejšího účastníka, matky stěžovatele, bývalé partnerky vedlejšího účastníka z dřívějšího vztahu, jakož i jejich společné dcery, bývalého partnera matky stěžovatele a psycholožky, která na žádost matky provedla psychologické vyšetření stěžovatele. Policejní orgán zohlednil i některé písemnosti, konkrétně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, z něhož vyplynulo, že vedlejší účastník neprojevil sexuální aktivitu vůči svému synovi, dále zprávu příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí k rodinným poměrům stěžovatele i některé materiály opatrovnického soudu.
Dětská lékařka, která stěžovatele dne 21. 5. 2020 vyšetřila, uvedla, že nemá podezření na sexuální násilí. Stěžovatel byl vyšetřen i dětskou psycholožkou, které jeho matka podrobně vylíčila svůj negativní pohled na manželství s vedlejším účastníkem a popsala jí jeho údajné sexuálně závadové chování vůči synovi. Dětská psycholožka na základě těchto informací sestavila seznam otázek, které během vyšetření kladla stěžovateli. Při výslechu pak upřesnila, že nezletilý vůči otci nic negativního sám neřekl, hrál si bez problémů s loutkou, která otce představovala, mazlil se s ní a pouze kýval, nebo jednoslovně potvrzoval její dotazy.
Jediná spontánní věc, kterou uvedl, bylo sdělení, že tatínek půjde do vězení. Obdobně přítelkyně matky stěžovatele uvedla, že když v její přítomnosti stěžovatel házel kostkou a pak ji ukládal do zásuvky, komentoval to slovy, že tatínka zavírá do vězení. Připustila přitom, že s matkou stěžovatele jejího manžela opakovaně probíraly v přítomnosti nezletilého.
4. Dne 27. 5. 2020 se nechala matka stěžovatele spolu s ním na vlastní žádost hospitalizovat v Dětské nemocnici v Brně, kde požadovala synovo vyšetření po jeho údajném sexuálním zneužití otcem, a otce opět vykreslila jako osobu násilnickou, zneužívající alkohol a halucinogenní látky. Dne 28. 5. 2020 přímo z nemocnice odešla účastnit se rozvodového jednání u soudu a později ve stejný den nemocnici se synem opustila. Během hospitalizace nebyly u dítěte zjištěny známky poranění, traumatu, ani jakýchkoli problémů. K podpoře tvrzení matky o údajném zneužívání stěžovatele vedlejším účastníkem či jeho násilnických sklonech mělo sloužit sdělení o násilném chování vůči jeho dceři, které však bylo podle policejního orgánu jednoznačně vyvráceno jak výslechem dcery vedlejšího účastníka, tak prostudováním zprávy z jejího psychologického vyšetření, podle níž její dřívější psychické potíže žádnou souvislost s otcem neměly.
5. Na základě shromážděných důkazů učinil policejní orgán závěr, že matka stěžovatele využila drobného poranění přirození nezletilého a použila je proti vedlejšímu účastníkovi, neboť neunesla pomyšlení, že by její syn mohl být poté, co ji jeho otec opustil, svěřen do střídavé péče. Rozhodla se proto zabránit styku vedlejšího účastníka se synem. Lze se domnívat, že stěžovatel od své matky i z jejích hovorů s kamarádkami či jinými osobami pochytil tvrzenou souvislost mezi jeho drobným poraněním a otcem, kterou potom dále na dané položené dotazy potvrzoval (zejména zmínkami o tom, že táta půjde do vězení). Policejní orgán neuvěřil ani tomu, že by závadová chování vedlejšího účastníka vůči nezletilému synovi trvalo i v průběhu společného soužití s matkou stěžovatele, resp. že by toto chování matka stěžovatele neřešila dříve a dále setrvávala ve společné domácnosti.
6. Vzhledem k tomu, že matka stěžovatele není poškozenou v dané trestní věci a byla považována toliko za oznamovatelku, nemohla proti usnesení policejního orgánu podat stížnost. Za stěžovatele jako poškozeného ji mohl podat jen jeho opatrovník ustanovený policejním orgánem z řad zaměstnanců Magistrátu města Brna, který ale této možnosti nevyužil. Dne 21. 12. 2020 podala matka stěžovatele prostřednictvím svého právního zástupce žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 trestního řádu.
Dne 7. 1. 2021 pak následovala žádost podaná jí samotnou. K vypořádání žádostí došlo vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 7. 1. 2021 č. j. 4 KZN 1090/2020-55. Matka stěžovatele sice nebyla oprávněna k podání uvedené žádosti, státní zástupkyně nicméně zohlednila, že jednou z námitek bylo neumožnění právnímu zástupci matky stěžovatele nahlédnout do spisu podle § 65 odst. 1 trestního řádu, byť tuto námitku nepovažovala za důvodnou. Policejní orgán podle státní zástupkyně nepochybil ani tím, že nevyhověl některým důkazním návrhům matky stěžovatele.
Neprovedení výslechu stěžovatele bylo odůvodněno jeho nízkým věkem a hrozbou sekundární viktimizace. Ostatní navrhované důkazy byly vyhodnoceny jako nadbytečné nebo bezpředmětné.
7. Matka stěžovatele iniciovala i dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Z vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 5. 5. 2021 č. j. 1 VZN 224/2021-10 vyplývá, že krajské státní zastupitelství správně přezkoumalo postup policejního orgánu a s jeho závěry bylo možné se ztotožnit. Skutkový stav byl zajištěnými důkazy zjištěn dostatečně tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Výslech tříletého dítěte či vyšetření jeho duševního stavu nepředstavovaly vhodné ani nutné úkony trestního řízení k řádnému objasnění věci. Jednak byly zjištěny náznaky návodného chování vůči nezletilému ohledně popisu údajného sexuálního obtěžování, jednak je ve spise doložena lékařská zpráva, kterou nebylo podezření o zranění a mechanismu jeho způsobení potvrzeno. Kromě úvah o možné sekundární viktimizaci bylo možné odkázat i na zdůvodnění neprovedení výslechu nezletilého nízkou validitou výpovědi takového dítěte.
K námitce, že se policejní orgán nevypořádal se zprávou Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ze dne 1. 9. 2020, vrchní státní zastupitelství sdělilo, že tento důkaz sice není výslovně zmíněn v odůvodnění usnesení o odložení věci, v policejním spise se však nachází a krajské státní zastupitelství jej v kontextu ostatních důkazů zohlednilo. Provedeny měly být všechny úkony nutné k objasnění věci.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že postupem orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, který se promítl do napadeného usnesení policejního orgánu o odložení věci a byl potvrzen dozorujícím státním zastupitelstvím a dohledovým státním zastupitelstvím v napadených vyrozuměních, bylo porušeno právo stěžovatele na účinné vyšetřování plynoucí z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, jímž je jednotlivec chráněn před zásahy do fyzické integrity. To platí i pro zásahy jiného jednotlivce s výkonem veřejné moci nijak nespojeného. Podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva musí být účinné vyšetřování nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. Právě požadavek důkladnosti a dostatečnosti ale provedené vyšetřování nenaplnilo. Nedošlo k žádnému pokusu o získání relevantních informací od stěžovatele jako poškozeného, natož k jeho znaleckému zkoumání odborníkem z odvětví psychologie nebo psychiatrie dětí. Policejní orgán po oznámení činu nekonal žádné kroky k tomu, aby byla zachycena paměťová stopa stěžovatele, ani to neměl v plánu, což odůvodňoval tím, že stěžovatel již byl z iniciativy své matky vyšetřen psycholožkou a zpráva z tohoto vyšetření byla založena do spisu. Policejní orgán přehlédl, že podle závěrů tohoto psychologického vyšetření měl stěžovatel v jeho závěru spontánně uvést, že "táta je ve vězení", neboť "papal (pindíka) do pusy", a výsledky tohoto vyšetření nepřípustně deformoval závěrem, že v průběhu výslechu stěžovatel neřekl o otci nic negativního. Policejní orgán nebral jako vážný důkaz, že stěžovatel zopakoval stejné tvrzení různým osobám.
9. Policejní orgán měl pochybit i tím, že zcela pominul a v usnesení o odložení vůbec nezmínil zprávu Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ze dne 1. 9. 2020. V této zprávě jsou popsány okolnosti předání stěžovatele jeho otcem dne 27. 8. 2020, při němž měl vedlejší účastník fyzicky napadnout matku stěžovatele. Po přivolání orgánu sociálně-právní ochrany dětí se stěžovatel velmi křečovitě držel své matky a odmítal se od ní jakkoli odpoutat. To vše se odehrálo poté, co byl stěžovatel v několikadenním kontaktu "na prázdninách" se svým otcem, takže jeho předchozí ovlivnění matkou bylo téměř nemožné. Poté, co referentka uvedeného orgánu vyzvala stěžovatele, zda se chce s otcem rozloučit, jí stěžovatel dětskou řečí sdělil, že ne a že mu "tatínek dává lulinka do pusinky". Protože tomuto sdělení nerozuměla, otázala se znovu a poškozený "se držel přes kraťásky za přirození a začal plakat". Policejní orgán ani po těchto jasných indiciích nekonal a výslech či znalecké zkoumání stěžovatele nepovažoval za žádoucí. Rezignaci policejního orgánu na zjištění skutečného stavu věci dokresluje skutečnost, že bez jakéhokoli výslechu či bližšího kontaktu označil stěžovatele na základě jeho pár minut trvající přítomnosti v kanceláři vrchní komisařky za normální a netraumatizované dítě.
10. Krajské státní zastupitelství a vrchní státní zastupitelství podle stěžovatele odmítly chybu policejního orgánu napravit svými dozorovými a dohledovými oprávněními a ponechaly věc odloženou, aniž by se kterýkoli orgán činný v trestním řízení pokusil stanovisko stěžovatele zjistit. Závěr vrchního státního zastupitelství, že byly provedeny všechny úkony, které byly nutné k objasnění věci, a že výslech stěžovatele nebyl vhodný ani nutný, neodpovídá obsahu práva na účinné vyšetřování. Podle stěžovatele, nelze-li prověřované jednání spolehlivě vyvrátit jinak, je třeba výslech či znalecké zkoumání dítěte provést navzdory hrozbě sekundární viktimizace. Jinak by došlo k popření ochranné funkce trestního práva a bylo by rezignováno na zjištění skutečného stavu věci i na poskytnutí ochrany před potenciálním pachatelem. Provedení výslechu či znaleckému zkoumání nebránily zjištěné náznaky ovlivnění stěžovatele, ani to, že se lékařsky nepotvrdil mechanismus samotného zranění stěžovatelova penisu. Orgány činné v trestním řízení měly konat alespoň poté, co stěžovatel zopakoval, že "tatínek dává lulinka do pusinky", před referentkou Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Důležitou zprávu tohoto orgánu nezmiňuje ani policejní orgán, ani krajské státní zastupitelství. Nepostačuje závěr vrchního státního zastupitelství, že tuto zprávu tyto orgány vzaly mlčky v potaz.
11. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel měl v trestním řízení postavení poškozeného, pročež mu nelze, jsou-li splněny další zákonné předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upřít právo domáhat se přezkumu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování v řízení o ústavní stížnosti.
12. V posuzované věci podala ústavní stížnost jménem nezletilého stěžovatele jeho matka navzdory tomu, že v trestním řízení byla zjištěna možná kolize jejích zájmů se zájmy stěžovatele vyplývající z toho, že mezi matkou stěžovatele a vedlejším účastníkem probíhá rozvodové řízení a spor o to, komu z rodičů má být stěžovatel svěřen do péče. Uvedená kolize zájmů, jež byla důvodem, pro který státní zástupce ustanovil stěžovateli kolizního opatrovníka podle § 45 odst. 2 trestního řádu, ovšem sama o sobě nevylučuje, aby matka stěžovatele podala jeho jménem ústavní stížnost, a to právě s ohledem na jeho nízký věk, pro který nemůže podat ústavní stížnost sám, přičemž ani jiná osoba není oprávněna k jeho zastupování [uplatní se zde závěry vyslovené v nálezu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535), body 32 a 33; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost tak byla podána oprávněným navrhovatelem, který byl při tomto úkonu navíc zastoupen advokátem na základě plné moci udělené matkou stěžovatele (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Uvedené přesto neznamená, že zmíněná kolize zájmů netrvá, a k dalším úkonům v řízení před Ústavním soudem je proto nezbytné, aby stěžovatel měl opatrovníka, který by jej v tomto řízení zastupoval. K jeho jmenování Ústavní soud nepřistoupil pouze z toho důvodu, že vzhledem k důvodům odmítnutí ústavní stížnosti, které budou uvedeny níže, takovýto postup nebyl nutný (obdobně např. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 nebo usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1393/21 ).
13. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, napadá-li stěžovatel jako poškozený usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu, byl povinen vyčerpat zákonné prostředky k ochraně práva, jimiž jsou stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu jako opravný prostředek a dále podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, jehož prostřednictvím lze účinně dosáhnout odstranění případného zásahu do základních práv a svobod poškozeného, resp. oběti trestného činu, bez nutnosti zásahu Ústavního soudu [k tomu podrobně nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), body 27 až 32]. V posuzované věci však k takovémuto vyčerpání nedošlo v důsledku nepodání stížnosti, a proto je ústavní stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
14. Podmínka přípustnosti je ale splněna u napadených vyrozumění vrchního státního zastupitelství i krajského státního zastupitelství, kterými byla věc stěžovatele posouzena k podnětu jeho matky a v nichž se státní zastupitelství věcně zabývalo otázkou, zda nedošlo k pochybení nedoplněním dokazování zejména o výslech stěžovatele či jeho znalecké zkoumání. Povinnost orgánů činných v trestním řízení plynoucí z práva na účinné vyšetřování dopadá i na výkon dohledu ze strany nejblíže vyššího státního zastupitelství či na přezkum postupu policejního orgánu provedený na základě žádosti podle § 157a odst. 1 trestního řádu. Ústavní stížnost proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství byla také podána včas a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.
15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s uplatněnou argumentací, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného v dané trestní věci policejním orgánem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
17. Ústavní soud předně konstatuje, že u podezření ze sexuálního zneužití nezletilého náleží stěžovateli jako poškozenému vůči orgánům činným v trestním řízení právo na účinné vyšetřování, jehož základ lze spatřovat v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. V tomto ohledu lze ve shodě se stěžovatelem plně odkázat na východiska, která Ústavní soud v minulosti formuloval ve vztahu k obsahu práva na účinné vyšetřování, jež má být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji relevantní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 , nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15
(N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15
(N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16
(N 151/82 SbNU 385), nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14) nebo usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 2972/20 ]. Účinné vyšetřování ovšem nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 , bod 20).
18. V posuzované věci bylo namítáno pochybení orgánů činných v trestním řízení, které mělo spočívat zjednodušeně řečeno zejména v tom, že za účelem prověření opakovaných sdělení stěžovatele, učiněných za přítomnosti různých osob, o tom, že mu "tatínek dává lulinka do pusinky", nepřistoupily k provedení výslechu stěžovatele nebo jeho znaleckého zkoumání. Ústavní soud konstatuje, že provedení takovéhoto výslechu či znaleckého zkoumání u nezletilého dítěte obecně může mít zásadní význam pro objasnění prověřovaného jednání. Takovýto důkaz ale nelze absolutizovat a jeho nezbytnost je třeba posuzovat v kontextu všech důkazů, které byly v rámci úkonů trestního řízení získány. Rovněž je třeba zvažovat riziko sekundární viktimizace, které však provedení výslechu kategoricky nevylučuje. Vždy jsou podstatné konkrétní okolnosti věci.
19. Jakkoli není úlohou Ústavního soudu vstupovat do hodnocení důkazů policejním orgánem nebo státním zastupitelstvím ve fázi prověřování, ze spisu i napadeného usnesení vyplývá, že závěr policejního orgánu o tom, že nejde o podezření z trestného činu, má adekvátní základ ve shromážděných důkazech. Nelze přehlédnout, že vedle jednotlivých sdělení nezletilého stěžovatele, která samotná jednoznačně nevypovídají o údajném trestném jednání, byla policejním orgánem shromážděna řada dalších důkazů, které nejenže údajné trestné jednání nepotvrzují, nýbrž je naopak vyvracejí či přinejmenším zpochybňují (lze poukázat např. na absenci podezření na sexuální násilí ze strany ošetřující lékařky, výpovědi týkající se okolností pobytu stěžovatele u vedlejšího účastníka ve dnech 19.
a 20. 5. 2020, kde byl současně také syn bývalé partnerky a dcera stěžovatele, která žádné závadové jednání otce nezaznamenala, výpovědi týkající se někdejšího společného soužití vedlejšího účastníka a matky stěžovatele, výsledky sexuologického vyšetření, jemuž se podrobil vedlejší účastník, závěry provedeného psychologického vyšetření stěžovatele). Za této situace policejní orgán nepostupoval v rozporu s požadavky plynoucími z práva na účinné vyšetřování, jestliže po zvážení významu případného výslechu stěžovatele pro výsledek prověřování při současném zohlednění dalších již získaných důkazů nepovažoval tento výslech za nezbytný či účelný pro objasnění věci.
Ze stejných důvodů nelze ani krajskému státnímu zastupitelství a vrchnímu státnímu zastupitelství vytknout takové pochybení při výkonu jejich dozorových a dohledových pravomocí, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. To platí i pro hodnocení významu pochybení policejního orgánu spočívajícího v opomenutí vypořádat se v jeho usnesení se zprávou Městského úřadu Moravské Budějovice, orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
20. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že jím provedený přezkum, zda postup vrchního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství (a nepřímo také postup policejního orgánu) dostál požadavkům plynoucím z práva na účinné vyšetřování, nelze zaměňovat s rozhodováním o tom, zda se vedlejší účastník dopustil trestného jednání, či nikoli. Ústavní soud tímto usnesení nijak nezavazuje orgány činné v trestním řízení, aby získané důkazy hodnotily určitým způsobem. Stejně tak z tohoto usnesení nelze vyvozovat žádný závěr o záměru matky stěžovatele, která jednání vedlejšího účastníka oznámila policejnímu orgánu.
21. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu