Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Nováka, zastoupeného Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem Československé armády 1050/22, Děčín I, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 2 T 56/2010, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 6 To 71/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2012, č.j. 2 T 56/2010-343, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli ukládá pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 2013, č. j . 6 To 71/2013-365, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel v těchto rozhodnutích soudů spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Pořádkovou pokutu stěžovatel považuje za nepřiměřený způsob nátlaku ze strany soudu na jeho osobu, když její účel (vynucení výpovědi stěžovatele v rámci trestního řízení) je dle názoru stěžovatele v rozporu s trestním řádem a s Listinou základních práv a svobod. Stěžovatel se přitom obává, že na základě jeho úplného a pravdivého svědectví se mohou pokusit orgány činné v trestním řízení přenést trestněprávní odpovědnost mimo osoby doposud stíhané i na jiné osoby.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost stěžovatele je stížností zjevně neopodstatněnou.
I když, jak podle ustálené praxe obecných soudů, tak i podle nauky, je v řízení před soudy dokazování výpovědí svědka založeno na obecné svědecké povinnosti, jejíž splnění lze postupem v zákoně upraveným i vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), která má hluboký historický základ.
Trestním řízením je přitom naplňována ústavně chráněná hodnota zajištění bezpečnosti a ochrany práv druhých, především pak osob poškozených trestným činem. V neposlední řadě má pak trestní řízení i preventivní a výchovný význam ve vztahu k eventuálním pachatelům další trestné činnosti. K zajištění hladkého a efektivního průběhu trestního řízení, potrestání pachatele, jakož i k odstranění újmy utrpěné poškozeným, je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení disponovaly účinnými prostředky, které umožní, aby trestní řízení naplnilo své poslání (viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 31/05
ze dne 1. 8. 2005, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
sp. zn. IV. ÚS 31/05
ze dne 1. 8. 2005). Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v § 66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 766/2000
ze dne 21. 6. 2001, nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 3101/11
ze dne 9. 10. 2012).
Ústavní soud se problematice udělení pořádkové pokuty v souvislosti s odepřením svědecké výpovědi věnoval již v několika svých rozhodnutích. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 149/97
ze dne 4. 12. 1997 Ústavní soud konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje (§ 101 odst. 2 trestního řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi přitom nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen.
Ústavní soud přitom stěžovatelům v případech uložení pořádkové pokuty za odepření svědecké výpovědi vyhověl především tehdy, pokud orgán ukládající pokutu před jejím uložením stěžovatele přiměřeně a srozumitelně nepoučil o tom, že nemohou odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v § 100 odst. 2 trestního řádu mohli přivodit trestní stíhání (viz např. nález
sp. zn. II. ÚS 89/04
ze dne 2. 2. 2006 nebo nález
sp. zn. I. ÚS 4642/12
ze dne 30. 4. 2013). K obdobnému pochybení však v nyní projednávaném případě nedošlo.
Ze shora uvedeného vyplývá, že potřeba vyslechnout stěžovatele jako svědka vyplynula z provedeného dokazování, kdy svědek mohl soudu objasnit obecné zásady fungování společnosti tak, aby si soud mohl učinit představu o tom, za jakých konkrétních podmínek, okolností, opatření a vztahů společnost vykonávala svoji činnost, jaká byla pracovní náplň stěžovatele a jeho společníků, atd. (viz č.l. 334 trestního spisu). Teprve v případě, že by výpověď o těchto obecných skutečnostech byla následně konkretizována a tak případně způsobilá přivodit nebezpečí trestního stíhání svědkovi nebo osobám blízkým, mohl využít svědek svého práva nevypovídat.
S ohledem na právě uvedené lze konstatovat, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci vypověděl obecně. Teprve poté, co by mu byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by spatřoval ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v § 100 odst. 2 trestního řádu, by mu příslušelo odpověď na ně odmítnout. V posuzované věci však stěžovatel ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď výzvy neuposlechl a soud proto přistoupil k uložení pořádkové pokuty (obdobně viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3102/11
ze dne 18. 1. 2012, usnesení
sp. zn. II. ÚS 3101/11
ze dne 9. 10. 2012 nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 469/13
ze dne 27. 6. 2013).
Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá selektivní postup soudu, když na rozdíl od něj, v případě předsedy představenstva společnosti soud bez výhrad akceptoval jeho využité právo odepřít odpověď, je třeba upozornit (bez toho aniž by Ústavní soud chtěl jakkoliv hodnotit míru odpovědnosti jednotlivých svědků), že ten vypověděl, že se aktivně při stavbě lešení podílel na předmětné zakázce, zatímco jak ve svém usnesení uvedl Okresní soud v Ústí nad Labem, z doposud provedených výsledků dokazování je zřejmé, že nikdo ze slyšených svědků neuvedl, že by ve vztahu ke stavbě lešení hovořil se stěžovatelem, že by se stěžovatel k věci nějakým způsobem vyjadřoval, dával někomu pokyny, případně něco v této souvislosti zajišťoval, včetně toho, že by se v průběhu stavby lešení nebo před úmrtím poškozeného na místě činu vůbec nacházel. Okresní soud v Ústí nad Labem tedy svůj rozdílný přístup k povinnosti podat svědeckou výpověď adekvátně zdůvodnil.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v, r,
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu