Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem Duong Van Nguyen, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 7 T 4/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 11 To 27/2014, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel jednak zpochybňuje důvod útěkové vazby, kdy namítá, že soudy jej dovodily v podstatě toliko hrozbou vysokého trestu a to navíc pouze hrozbou typovou, kdy jen poukázaly na rozmezí zákonné sazby trestu odnětí svobody, aniž by uvážily, jaký trest reálně hrozí. Úvahy soudů související s jeho národností pak rovněž mají paušalizující charakter.
Další pochybení pak stěžovatel shledává v tom, že vrchní soud při svém rozhodování pominul pozdější doplnění odůvodnění jím podané stížnosti.
Stěžovatel odkazuje na své ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud Ústavní soud informoval, že stěžovatel byl v mezidobí nepravomocně uznán vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), e) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem a také trest vyhoštění na dobu deseti let. K problematice doplnění odůvodnění krajský soud sdělil, že dne 21. 2. 2014 podal obhájce stížnost, dne 11. 3. 2014 byl spis s předkládací zprávou doručen vrchnímu soudu, který v neveřejném zasedání dne 20. 3. 2014 stížnost obžalovaného zamítl. Ve spise je na č. l. 6127-6129 podání ve věci stížnosti, které došlo 11. 3. 2014, ale není v něm žádný záznam o tom, zda bylo posláno za spisem vrchnímu soudu.
Krajské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Vrchní soud vyslovil přesvědčení, že příslušný vazební důvod byl u stěžovatele dán a k porušení jeho práva na spravedlivý proces nedošlo. Pokud jde o stěžovatelem uváděné doplnění odůvodnění stížnosti, vrchnímu soudu nebylo doručeno.
Vrchní státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že nic nenasvědčuje tomu, že by ve věci státní moc nebyla uplatněna v mezích zákona a odkázalo na odůvodnění usnesení vrchního soudu.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten odkázal na obsah své stížnosti a sdělil, že na ústavní stížnosti trvá.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 161/04
).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů obecnými soudy za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje. Nutno přitom vyzdvihnout, že soudy nevyšly pouze z hrozby vysokého trestu, nýbrž i takových skutečností jako je absence stálého bydliště, kdy dle vlastních slov přespává různě u známých, a zásadnějších vazeb k České republice.
Přisvědčit lze stěžovateli do určité míry toliko pokud jde o nezohlednění doplnění odůvodnění stížnosti proti usnesení krajského soudu, kdy se jeví, že vrchní soud si při svém rozhodování vůbec nebyl vědom existence stěžovatelova přípisu 9 dní předtím doručeného krajskému soudu. Ústavní soud má za to, že v době současných informačních a komunikačních technologií a možností automatizace procesů musí být stát schopen zajistit takový systém, aby soud vyššího stupně měl případná podání učiněná k soudu stupně nižšího, nebo přinejmenším informaci o nich, rychle k dispozici. Zároveň je nicméně nezbytné uvést, že ne každé pochybení orgánů veřejné moci je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že uvedená slabina nepředstavuje pochybení ústavněprávní intenzity, kdy nutno přihlédnout k tomu, že důvody pro vazbu jsou z rozhodnutí prvostupňového soudu dostatečně zřejmé, jakož i k obsahu předmětného doplnění odůvodnění stížnosti, které neobsahuje žádné skutečnosti zásadního charakteru. Závěrem pak lze k otázce konkrétnosti hrozby vysokého trestu navíc dodat, že vzhledem k nynějšímu nepravomocnému odsouzení stěžovatele, se v současnosti v každém případě hrozba několikaletého nepodmíněného trestu odnětí svobody jeví být reálnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu