Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Andreou Lacina, advokátkou, sídlem Tyršova 96, Řevnice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 27/2025-834 ze dne 17. 3. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č. j. 0 Nc 133/2022-676 ze dne 18. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a nezletilé L. M. V. a K. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi svěřil soud nezletilou vedlejší účastnici do péče vedlejšího účastníka (dále jen "otec"; výrok I). Dále soud určil, že stěžovatelka (jako matka nezletilé) je povinna s účinností od 20. 11. 2022 přispívat na výživu nezletilé částkou 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 4. 2023 do 31. 8. 2023 a následně opět od 1. 11. 2023 částkou 1 500 Kč měsíčně (výrok II) a konečně stěžovatelce i určil povinnosti uhradit dlužné výživné pro nezletilou za období od 20.
11. 2022 do 30. 11. 2024 ve výši 25 550 Kč (výrok III). Současně okresní soud rozhodl, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilou, pokud jde o běžný styk, vždy od sudého čtvrtku 15:00 hod do bezprostředně následujícího lichého pondělí 8:00 hod. Pro prázdniny potom určil zvláštní úpravu a určil i způsob předávání nezletilé mezi stěžovatelkou a otcem (výrok IV). Okresní soud rozhodl, že výrok I až IV napadeného rozsudku jsou předběžně vykonatelné (výrok V). Dále zrušil původní předběžné opatření (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII až X).
2. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Ten napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I až VIII potvrzuje; pouze v sedmém odstavci výroku IV upravil způsob předání nezletilé mezi oběma rodiči (výrok I). Ve výrocích IX a X rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 21 189,50 Kč, a naopak co do částky 63 568,50 Kč rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení se státu nepřiznává (výrok II). Žádný z účastníků přitom nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok III).
3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva zaručená čl. 3, čl. 9 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "úmluva").
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle popisuje, jak mělo dojít k porušení výše uvedených základních práv. Tvrdí zejména, že obecné soudy nepřiměřeně zasáhly do jejího práva na rodinný život, diskriminují ji v jejích rodičovských právech, nerespektují princip proporcionality mezi ochranou dítěte a zachováním rodinných vztahů a nejlepší zájem dítěte aplikují jednostranně. Taktéž tvrdí, že v její věci jde o systémové porušování práva na soudní ochranu, které shledává v absenci skutečné nestrannosti soudu, nerovnosti stran, nedostatečném projednání věci, v pochybném znaleckém zkoumání a formalistickém přístupu obecných soudů. Vyzdvihuje i porušení práva dítěte být vyslechnuto či nepřiměřenou délku řízení. Stěžovatelka poukazuje i na to, že napadená rozhodnutí představují ve svém důsledku porušení principu rovnosti v důstojnosti. V jednání obecných soudů shledává různé formy diskriminace a porušení lidské důstojnosti.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 tamtéž). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů.
7. V souladu s uvedeným vymezením svého postavení Ústavní soud setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. V rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15
z 17. 3. 2015).
8. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry okresního soudu a krajského soudu učiněnými v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, na jejichž základě byla nezletilá svěřena do péče otce. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky zpochybňují důvody, na nichž soudy založily napadené výroky, a ústavní stížnost tak představuje další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.
9. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá konstatování porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ve prospěch tohoto závěru obecně vymezuje jednotlivé důvody, kterými se tohoto porušení obecné soudy dopustily, avšak dále je blíže nerozvádí.
10. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03
z 23. 2. 2006). Ústavní soud nicméně nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci a dospěl k závěru, že obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V jejich postupu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu tím, že její věc nebyla řádně projednána, protože obecné soudy nepřistoupily k provedení relevantních důkazů, které navrhovala. Ústavní soud k tomu dodává, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nález sp. zn. I. ÚS 564/08
z 22. 5. 2012); opačný postup by navíc představoval tzv. opomenutý důkaz. Taková situace přitom v nynější věci nenastala, neboť okresní soud v bodě 25 i krajský soud v bodě 60 dostatečným způsobem vysvětlily, proč další stěžovatelčiny důkazy neprovedly. I kdyby Ústavní soud nicméně shledal zdůvodnění neprovedení důkazů jako nedostatečné, stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozvádí, jakým způsobem měly neprovedené důkazy změnit skutkové či právní závěry obecných soudů, a pouze se omezuje na jejich výčet. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby si za stěžovatelku tuto argumentaci domýšlel.
12. Závažná pochybení shledává stěžovatelka i ve vztahu ke znaleckým posudkům PhDr. Nory Martincové a MUDr. Petra Hromady. Ani této argumentaci nicméně nemůže Ústavní soud vyhovět a v tomto směru odkazuje na závěry krajského soudu, který se těmto námitkám stěžovatelky obsáhle věnoval v bodě 61 napadeného rozsudku. Ústavní soud se ztotožňuje zejména se závěrem, že se jedná o laické názory stěžovatelky nedostačující zvrátit odborné závěry znalců. Sama stěžovatelka nepředložila žádné jiné odborné posouzení, které by bylo způsobilé závěry znaleckých posudků PhDr. Martincové a MUDr. Hromady zvrátit. Ani tato námitka proto případný kasační zásah Ústavního soudu odůvodnit nemůže.
13. Přisvědčit Ústavní soud nemůže ani stěžovatelčině námitce, že došlo k porušení práva dítěte být vyslechnuto. Stěžovatelka správně podotýká, že při hledání nejlepšího zájmu dítěte je zásadním vodítkem jeho názor. Správně doplňuje i to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu musí být dítěti zásadně umožněno vyjádřit se k věci, byť se nejvhodnější způsoby zjišťování jeho názoru mohou v závislosti na individuálních podmínkách jednotlivých případů lišit. V návaznosti na zjišťování názoru nezletilého pak musí obecné soudy provést samostatnou úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti, kromě jiných možných např. věk, rozumovou a emocionální vyspělost nezletilého dítěte či míru objektivity (nezávislosti) jeho postoje. Přestože relevance názoru nezletilého se obecně zvyšuje s jeho věkem, Ústavní soud v minulosti opakovaně poukázal na důležitost zjišťování názoru i u dětí mladšího věku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2391/21
z 19. 7. 2022). Nicméně jak vyplývá z nálezu sp. zn. III. ÚS 1775/22
z 22. 5. 2023, bod 33, na který sama stěžovatelka odkazuje, ke zjišťování názoru může docházet nejen přímo, ale v konkrétních případech i prostřednictvím kolizního opatrovníka. Takový postup přitom není porušením práva dítěte být vyslechnut. Jak navíc vysvětlil okresní soud v bodě 27 napadeného rozsudku, stěžovatelka se výslechem nezletilé snažila prokázat skutečnost, která již vyplývala z pohovoru, který s ní provedl kolizní opatrovník. Takový výslech nezletilé by proto byl nadbytečný.
14. Ústavní soud přitom nemůže vyhovět ani další argumentaci stěžovatelky, v níž se stěžovatelka věnuje zejména porušení rovnosti stran, nedoručování procesních dokumentů, nesprávného hodnocení důkazů či procesní diskriminace matky. I v této části shledává Ústavní soud stěžovatelčinu argumentaci jako zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatelka tímto svým postupem pouze pokračuje v polemice s - pro ni nepříznivými - závěry obecných soudů. Samotné námitky stěžovatelka přitom blíže neodůvodňuje, když jen v krátkosti rozvádí, proč má za to, že došlo k porušení jejích základních práv.
15. Stěžovatelka se dále ve své ústavní stížnosti domáhá konstatování porušení práva na ochranu rodinného života (čl. 32 odst. 1 Listiny), porušení principu rovnosti (čl. 1 Listiny). Tvrdí, že obecné soudy svým postupem diskriminovaly stěžovatelku v jejích rodičovských právech, nerespektovaly princip proporcionality mezi ochranou dítěte a zachováním rodinných vztahů a jednostranně aplikovaly nejlepší zájem dítěte. Ani v těchto částech ústavní stížnosti neshledává Ústavní soud důvody pro svůj případný kasační zásah.
Obecné soudy své závěry o způsobu rozvržení péče o nezletilou, jak bylo uvedeno výše, dostatečně a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelkou předložená argumentace představuje jen pokračující polemiku s rozhodnutími, se kterými nesouhlasí. Je nutno podotknout, že se v převážné míře jedná o obecné námitky, které nejsou blíže navázány na konkrétní skutkový stav. Ústavní soud navíc zejména k tvrzené diskriminaci uvádí, že těžištěm při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče je nejlepší zájem dítěte.
Jak přitom vyplývá z bodů výše, obecné soudy se jeho zkoumáním dostatečným způsobem zabývaly a jejich odůvodnění shledává Ústavní soud srozumitelné. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilou platný jednou provždy, nýbrž při relevantní změně okolností může dojít ke změně rozhodnutí.
16. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu