Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Rožce, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3677/2023-145 ze dne 27. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 ("obvodní soud") sp. zn. 17 C 6/2022 se podává, že stěžovatel jakožto řidič taxislužby dne 6. února 2020 v 16.25 hodin odbočil v Praze z ulice Benešovské do ulice Hradešínské, která je označena svislou dopravní značkou B 11 "Zákaz vjezdu všech motorových vozidel" s dodatkovou tabulkou E 13 s textem "Mimo dopravní obsluhy". Protože stěžovatel odmítl zaplatit pokutu na místě, byla věc postoupena do správního řízení. Dne 28. února 2020 Magistrát hlavního města Prahy, Odbor dopravněsprávních činností ("magistrát"), vydal příkaz, na jehož základě stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 500 Kč za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel podal proti příkazu odpor. Dne 21. dubna 2021 Magistrát vydal usnesení o zastavení řízení, neboť věc nebyla projednána v zákonem stanovené lhůtě a odpovědnost za přestupek zanikla. Bez ohledu na tuto skutečnost byl stěžovatel přesvědčen, že se žádného přestupku nedopustil, uplatnil proto u Ministerstva vnitra nárok na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Ten podle něj spočíval v nezákonné a bezdůvodné kontrole příslušníky Policie České republiky a v následném vedení přestupkového řízení. Na odčinění újmy požadoval písemnou omluvu a finanční satisfakci ve výši 120 000 Kč. Ministerstvo vnitra nárok stěžovatele odmítlo s odůvodněním, že nešlo o nesprávný úřední postup, neboť zasahující policisté postupovali v souladu s platnými zákony, dodatkovou tabulku E 13 vyložili správným způsobem a nedopustili se vůči stěžovateli šikany.
3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 17 C 6/2022-63 ze dne 8. prosince 2022 zamítl žalobu, aby byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku 120 000 Kč s příslušenstvím a zaslat stěžovateli písemnou omluvu. Přisvědčil stěžovateli v tom, že čistě z jazykového hlediska vyhláška č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích ("vyhláška č. 294/2015 Sb."), v textu přílohy č. 6 skutečně nestanoví u dodatkové tabulky E 13 v případě taxislužby podmínku přepravování osob. Za účelem objasnění smyslu a obsahu dodatkové tabulky E 13 je však nutno přistoupit také k výkladu logickému, systematickému, případně teleologickému. Zdůraznil, že dopravní značka omezila zákaz vjezdu všech motorových vozidel do Hradešínské ulice, přičemž smyslem tohoto zákazu nepochybně bylo zklidnění dopravy v daném úseku a její vytěsnění do jiných vhodnějších ulic. Dodatková tabulka pak stanoví výjimku z tohoto pravidla, která má zajistit možnost vjezdu motorových vozidel do příslušné ulice, ovšem toliko tehdy, pokud mají k průjezdu jasný důvod. Obvodní soud neshledal žádný rozumný důvod, aby do ulice označené zákazem vjezdu všech motorových vozidel mimo dopravní obsluhy mělo možnost vjet vozidlo taxislužby, pokud není tzv. ve službě, tedy pokud v ulici nikoho nevykládá či nenakládá. Obvodní soud měl za prokázané, že stěžovatel v Hradešínské ulici nenakládal ani nevykládal žádného zákazníka a ulicí projel bez zastavení. Přestupkové řízení se stěžovatelem bylo zahájeno na základě zákonného důvodu a v jednání orgánů veřejné moci nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Přestupkové řízení nebylo nadto zakončeno vydáním rozhodnutí o přestupku toliko z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty v důsledku opakovaných omluv zástupce stěžovatele z jednání.
4. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 102/2023-92 ze dne 27. dubna 2023 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Souhlasil s obvodním soudem, že smyslem daného dopravního značení nebylo zajistit některým účastníkům dopravního provozu privilegované postavení, ale zajištění dopravní obslužnosti v daném místě, tedy umožnit vjezd vozidlům, která v dané oblasti zajišťují nějakou službu či důležitou činnost, kterou by bez přístupu do dané oblasti nemohla řádně poskytnout. Vjel-li stěžovatel do dané oblasti vozidlem taxislužby, aniž by nějakou osobu vezl či odvážel, učinil tak v rozporu s dopravním značením.
5. Proti výroku I rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek obvodního soudu o věci samé, podal ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Vyšel ze zásady, že výjimky je třeba vykládat restriktivně, vyžaduje-li to jejich účel, zde zájem na tom, aby do dané oblasti žádná vozidla nevjížděla. Přijetí názoru stěžovatele, podle něhož vozidlo taxislužby může do zákazu vjezdu vjet bez ohledu na to, zda v dané oblasti dopravní obsluhu pro konkrétního klienta zajišťuje, by vedlo naopak k rozšíření dané výjimky v rozporu se základním pravidlem, podle kterého do předmětné oblasti žádná vozidla vjíždět nesmějí. Tento názor stěžovatele se příčí jak účelu základního pravidla zákazu vjezdu všech vozidel, tak i z něj činěné výjimky ve prospěch dopravní obsluhy. Rozhodnutí městského soudu v rozsahu, v jakém bylo dovoláním napadeno, měl proto za věcně správné.
6. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým byla správními orgány a soudy vyhodnocena dodatková tabulka E 13 s textem "Mimo dopravní obsluhy" v souvislosti s dopravní značkou B 11 "Zákaz vjezdu všech motorových vozidel". Tvrdí, že ačkoliv Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné pro otázku výkladu pojmu "poskytování taxislužby", ve skutečnosti tento pojem nevyložil (resp. jej zúžil pouze na vozidlo taxi přepravující v daném místě zákazníka), a to zcela bez ohledu na zákonnou úpravu. Stěžovatel upozorňuje, že podle přílohy č. 6 vyhlášky č. 294/2015 Sb. se dopravní obsluhou rozumí rovněž vozidla taxislužby, přičemž podmínka "přepravovaných osob" je zde stanovena pro jiné případy (např. přeprava osob těžce zdravotně postižených), nikoliv pro vozidla taxislužby. Současně platí, že zákon č. 111/1994 Sb., o silniční přepravě, ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 111/1994 Sb."), v § 21d odst. 4 písm. a) bod 1 a § 21d odst. 5 písm. a) stanoví, kdy musí být vozidlo označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI s ohledem na to, zda je či není vozidlo použito k provozování taxislužby. Výklad učiněný Nejvyšším soudem je podle stěžovatele nepřípustně extenzivní a učiněný v rozporu s vyjádřením pravidla chování v textu právní normy.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem obecných soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž obecné soudy dospěly při výkladu dodatkové tabulky E 13 s textem "Mimo dopravní obsluhy", kterou (stejně jako Policie České republiky a magistrát) vyhodnotily tak, že za "dopravní obsluhu" se považuje vozidlo taxislužby pouze tehdy, pokud někoho v daném místě vykládá nebo nakládá. Obecné soudy se výkladem zabývaly nikoli v souvislosti s tím, že by na základě stěžovatelem sporovaného výkladu byla stěžovateli uložena sankce (pokuta), ale v souvislosti s tím, že na jeho základě Policie České republiky provedla kontrolu a správní orgány zahájily a vedly přestupkového řízení.
10. Důvody, pro které Nejvyšší soud rozhodl ve věci samé napadeným rozsudkem, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že obecné soudy všech tří stupňů se výkladem předmětného dopravního značení (i ve světle námitek stěžovatele) zevrubně zabývaly. Zcela přiléhavý je i odkaz na judikaturu Ústavního soudu k (neudržitelnosti) používání práva na základě jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu (bod 18 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Právnímu závěru obecných soudů, že smyslem daného dopravního značení je, aby do oblasti, kam standardně vozidla vjet nemohou, měla přístup vozidla, která zde v daný okamžik zajišťují nějakou službu či důležitou činnost, kterou by bez přístupu do dané oblasti nemohla řádně poskytnout, nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, že tam, kde se dopravní značení vztahuje pouze na vozidla taxislužby se zákazníky, je to na dopravní značce výslovně uvedeno (např. dopravní značka IP 20a "Vyhrazený jízdní pruh"). V případě dodatkové tabulky E 13 jde o vymezení výjimky ze zákazu vjezdu do celé konkrétní oblasti (ulice) pro vozidla zajišťující dopravní obsluhu (zde obecné soudy kladly důraz právě na skutečně prováděnou obsluhu dané konkrétní lokality, která se s takovou výjimkou pojí). Není zde tedy nutné výslovné vymezení další (v podstatě duplicitní) podmínky pro vjezd vozidel taxislužby, neboť obsluhuje-li vozidlo taxislužby dopravně danou ulici, není možné, aby to činilo jiným způsobem než vyložením nebo naložením zákazníka. Text "taxi se zákazníkem" by byl již nadbytečný. Naproti tomu v případě dopravního značení IP 20a jde o jízdní pruh vyhrazený (jako jeden z více jízdních pruhů) pro vozidla taxislužby za podmínky, že je vozidlo označeno střešní svítilnou s nápisem TAXI (není zde tedy žádné vymezení účelu, pro který jedině a pouze by mohl řidič taxislužby tento jízdní pruh použít), jediné omezení spočívá právě v tom, že musí jít o vozidla taxislužby označená střešní svítilnou s nápisem TAXI.
11. Právě z právní úpravy, podle níž může být vozidlo označeno střešní svítilnou s nápisem TAXI pouze v případě, je-li použito k účelu provozování taxislužby, stěžovatel dovozuje, že v takovém případě (např. cestou pro zákazníka) jde také o poskytování služby taxislužby ve smyslu dodatkové tabulky E 13. V dané věci však nešlo o to, zda vozidlo v okamžiku průjezdu Hradešínskou ulicí bylo či nebylo použito k účelu poskytování taxislužby z pohledu označení vozidla ve smyslu § 21d odst. 4 písm. a) bod 1 a § 21d odst. 5 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb. Podstatné je, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vozidlo touto ulicí pouze projelo bez zastavení, nikdo z něj nevystupoval ani do něj nenastupoval (svou původní skutkovou verzi, že vezl jako řidič taxislužby zákazníka k začátku ulice a byl nucen jí projet, stěžovatel v průběhu řízení opustil), stěžovatel tedy žádnému zákazníkovi v oblasti, jíž se dopravní značení týkalo, dopravní obsluhu formou taxislužby neposkytl (k čemuž jedinému by jej podle dopravního značení vjezd do ulice opravňoval). Závěr obecných soudů, že vozidlo taxislužby nemohlo vjet do zákazu vjezdu, neposkytovalo-li v dané oblasti dopravní obsluhu pro konkrétního klienta, proto nevybočuje z mezí ústavnosti.
12. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že nemusel v okamžiku vjezdu do dotčené oblasti přepravovat žádnou osobu z důvodu, že podmínka přepravovaných osob je spjata v textu přílohy č. 6 vyhlášky č. 294/2015 Sb. pouze s přepravou osob těžce zdravotně postižených. Je totiž zřejmé, že v citované vyhlášce použitý pojem "vozidla přepravující osobu těžce zdravotně postiženou" označuje jakékoliv vozidlo, které v daný okamžik přepravuje osobu těžce zdravotně postiženou. Jiným způsobem než užitím slov "přepravující osobu těžce zdravotně postiženou" nelze tento momentální "statut" vozidla v textu právní normy dostatečně přesně vymezit. Naproti tomu vozidlo taxislužby je jednoznačně právní normou definované. Vždy však platí, jak dovodily ústavně souladným způsobem obecné soudy, že podmínkou výjimky ze zákazu vjezdu podle předmětného dopravního značení je u všech tam uvedených vozidel vždy výkon dopravní obsluhy v daném místě a čase.
13. Ústavní soud z výše zvedených důvodů uzavírá, že napadené rozhodnutí nevybočuje z ústavně stanoveného rámce, jeho odůvodnění založené na řádně zjištěném a stěžovatelem nezpochybňovaném skutkovém stavu je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu