Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti a s ní spojeném návrhu stěžovatele Petra Přistoupila, zastoupeného Mgr. et Ing. Alexandrou Skálovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2013, č.j. 12 Co 10/2013-479, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil odvoláním napadené usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2012, č.j. 12 C 222/2004-369, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele jako žalobce na obnovu řízení o určení otcovství proti žalovanému Jiřímu Novákovi. Stěžovatel se domáhal zrušení právě uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, zejména pak právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se návrhem podaným u Ústavního soudu dále domáhal po Ministerstvu spravedlnosti, Statutárním městě Ústí nad Labem a Ministerstvu práce a sociálních věcí náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s postupem právě uvedených subjektů v rámci řízení, v němž se stěžovatel domáhal určení, že žalovaný je jeho otcem.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jeho uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené je tak dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2013, č.j. 12 Co 10/2013-479, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2012, č.j. 12 C 222/2004-369, se neuplatní žádná z výjimek podle § 238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byl stěžovatel v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučen.
8. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že dovolání směřující proti rozhodnutí, které bylo ústavní stížností napadeno, nebylo stěžovatelem podáno, nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
10. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pakliže tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné.
Součástí takto vymezené pravomoci Ústavního soudu ovšem není rozhodovat o náhradě škody, které se stěžovatel domáhá vůči Ministerstvu spravedlnosti, Statutárním městě Ústí nad Labem a Ministerstvu práce a sociálních věcí a jež měla být stěžovateli způsobena v důsledku nesprávného postupu či nedostatečné kontroly vykonávané právě uvedenými subjekty. Má-li stěžovatel za to, že mu byla způsobena škoda, je třeba, aby se její náhrady domáhal v občanském soudním řízení u obecných soudů, příp. postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, nikoli tedy návrhem podaným Ústavnímu soudu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost a s ní spojený návrh dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2013
Jaroslav Fenyk, v. r. soudce Ústavního soudu