Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Č., zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem v Praze 2, Moravská 52, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 63/2007-783 ze dne 3. dubna 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 15 P 9/2001-745 ze dne 27. listopadu 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a svým postupem jí fakticky znemožnily či velmi výrazně redukovaly její možnost domoci se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu. Poukazuje na to, že postupem soudů nemohly být spolehlivě zjištěny skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné. Obecné soudy si - podle jejího názoru - nepočínaly tak, aby byl dodržen princip rovnosti účastníků, akcentovaly bez dalšího tvrzení otce a důkazy jím navrhované a důkazy předkládané stěžovatelkou nebyly v řízení v mnoha případech provedeny a soudy se s důvody jejich neprovedení nezabývaly.
Stěžovatelka rovněž tvrdí, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla postižena vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívala na nesprávném právním posouzení věci a vycházela ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Obecným soudům - jak je výše uvedeno - vytýká především neúplné zjištění skutkového stavu, protože nebyly provedeny jí navrhované důkazy, a tam, kde tyto důkazy provedeny byly, soudy dospěly ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním. Městský soud v Praze pak ignoroval "nově předložené důkazy ohledně vzájemného vztahu znalců", kteří poskytli znalecké posudky, a znalce k odstranění těchto pochybností nevyslechl. Obecné soudy podle jejího názoru také nesprávně znalecké posudky hodnotily. Stěžovatelka rovněž zpochybnila některé závěry obecných soudů o tvrzeních otce nezletilého, protože - podle jejího názoru - nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Následně bylo u soudu prvního stupně k návrhu otce vedeno řízení o změnu výchovy nezletilého a k návrhu matky řízení o zákaz styku otce s nezletilým. Obě řízení byla spojena ke společnému projednání a současně byl podán ještě návrh matky na zvýšení výživného, protože v mezidobí se potřeby nezletilého zvýšily. Otec dále podal návrh na výkon rozhodnutí, neboť matka nerespektuje pravomocný rozsudek ohledně styku otce s nezletilým. Soud prvního stupně rozsudkem č. j. P 9/2001-265 ze dne 23. května 2002 návrh otce na změnu výchovy zamítl, styk otce s nezletilým byl zakázán a současně byla vyslovena předběžná vykonatelnost rozsudku.
K odvolání otce Městský soud v Praze usnesením č. j. 14 Co 297/2003-297 ze dne 31. 7. 2003 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným pokynem vypracovat na členy rodiny znalecký posudek, neboť znalecký posudek, o který se soud prvního stupně opíral, nebyl v procesním slova smyslu znaleckým posudkem, ale listinou, kterou stěžovatelka zakládala jako důkaz.
Po doplnění dokazování soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 15 P 9/2001-745 ze dne 27. listopadu 2006 tak, že zastavil řízení o výkon rozhodnutí (výrok I), zamítl návrh matky na zákaz styku otce s nezletilým (výrok II), zamítl návrh otce na změnu výchovy (výrok III), určil povinnost otce přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 3.000,- Kč a povinnost doplatit dlužné výživné (výrok IV), určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým vždy každý pátek sudého týdne v roce od 15:00 hodin do 16:00 hodin a dále vždy každý čtvrtek lichého týdne v roce od 14:00 hodin do 15:00 hodin vždy na půdě Fondu ohrožených dětí za přítomnosti sociální pracovnice Fondu a psycholožky Fondu a bez přítomnosti matky nezletilého (výrok V).
Ve výroku VI a VII pak soud prvního stupně nepřiznal státu a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že byly splněny podmínky pro novou úpravu styku nezletilého s otcem. Konstatoval, že vztahy v rodině jsou trvale napjaté a situace se nezklidňuje, ale naopak vyhrocuje. Nezletilý neviděl svého otce prakticky řadu let, nepočítaje setkání v rámci vyšetření u znalce. Vztah nezletilého k otci je silně negativní. Situace v rodině nezletilého silně traumatizuje a lze stěží odhadnout, jaké následky bude mít pro dítě v budoucnu, pokud jde o jeho psychickou rovnováhu, vztah k manželství a rodině.
Podle závěrů znalců nelze realizovat styk tak, jak bylo původně pravomocně upraveno, byla však jednoznačně zdůrazněna nutno realizovat tzv. asistovaný styk za přítomnosti odborníka. Styk otce s nezletilým přitom byl doporučen, neboť v obecné i konkrétní rovině platní jednoznačně nutnost být v průběžném kontaktu s oběma rodiči. Soud prvního stupně dále uvedl, že byla zvažována i změna výchovného prostředí, ale s ohledem na závěry odborníků k ní přistoupeno nebylo, protože znalci se shodli jednoznačně v tom, že takový násilný zásah by byl neúnosnou zátěží do psychiky dítěte s těžko odhadnutelným následkem.
Ve vztahu k výživnému vycházel soud prvního stupně z toho, že v mezidobí od poslední úpravy vzrostly potřeby nezletilého (zejména nástup do 1. třídy základní školy), a proto bylo nutné výši výživného upravit.
K odvolání matky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 63/2007-783 ze dne 3. dubna 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o úpravě styku otce s nezletilým (výrok V) a ve výrocích o náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení (výrok VI a VII). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí o styku otce s dítětem a je namístě upravit styk otce s nezletilým soudně.
Městský soud se velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími vůči znaleckým posudkům se zřetelem na vzájemný vztah mezi znalci. Dospěl k závěru, že znalecké posudky jsou logicky odůvodněny a nejsou ani v příkrém rozporu s dalšími četnými důkazy. Neměl rovněž pochybnosti o nepodjatosti znalců, které také odůvodnil. V této souvislosti pak uvedl, že není nutné provádět doplňující výslech znalců, což navrhovala stěžovatelka v odvolání. Zabýval se i návrhem stěžovatelky na prozkoumání vhodnosti výchovného prostředí a širší rodiny otce, což odmítl vzhledem k úpravě styku nezletilého s otcem na neutrální půdě.
Podrobně se zabýval i dalšími námitkami stěžovatelky.
Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu i dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 321/2008-932 ze dne 5. března 2008 odmítnuto, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními a skutkovými závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy a namítá, že nepřihlédly k jí navrhovaným důkazům a přiklonily se k tvrzením otce nezletilého. Ústavní soud těmto námitkám přisvědčit nemohl. Ze spisu i z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy (zejména pak soud prvního stupně) prováděly rozsáhlé dokazování a provedené důkazy také řádně hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vymezenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. Nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by se obecné soudy nevypořádaly s tím, proč některé důkazy neprovedly. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje především na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde je zcela dostatečně a přesvědčivě vyjádřeno hodnocení znaleckých posudků, postoj a vztah znalců i odůvodněno, proč nepovažoval odvolací soud za potřebné konat ve věci další výslech znalců. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani porušení rovného postavení účastníků řízení v něm nespatřuje.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování (jde zejména o závěr soudů, že otec podal četné návrhy na výkon rozhodnutí), nepovažuje ji Ústavní soud ve vztahu k jádru věci za tak podstatnou, aby byla způsobilá porušit základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Nicméně ze spisu obecného soudu je patrno, že návrh na výkon rozhodnutí otcem podán byl. V dalším kontextu napadených rozhodnutí pak z ústavní stížnosti nevyplývá, které konkrétní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Sám Ústavní soud však na základě soudního spisu a napadených rozhodnutí usoudil, že ve věci nelze dovozovat rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry a jejich hodnocením tak, jak to obecné soudy učinily.
Ústavní soud se s obecnými soudy shoduje v tom, že pro zdravý vývoj dítěte je nutno budovat vztah k oběma rodičům. Všichni jsou povinni jednat tak, aby právo dítěte na budování vazby na oba rodiče nebylo narušováno. Ústavní soud konečně poukazuje i na to, že při změněných podmínkách lze znovu otázku styků nezletilého s otcem řešit, čehož - jak vyplývá ze spisu - si jsou účastníci vědomi. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu