Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Beneše, se sídlem Kosmákova 2336/29, Přerov, jako insolvenčního správce dlužníka LIJA a. s., zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem se sídlem Kutuzovova 547/13, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 34 ICm 3599/2015-57 (KSOS 34 INS 9182/2015) ze dne 16. 11. 2016, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 34 ICm 3599/2015, 18 VSOL 22/2017-76 (KSOL 34 INS 9182/2015) ze dne 22. 2. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 34 ICm 3599/2015, 29 ICdo 107/2017-93 (KSOS 34 INS 9182/2015) ze dne 27. 2. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 34 ICm 3599/2015-57 (KSOS 34 INS 9182/2015) ze dne 16. 11. 2016 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl žalobu stěžovatele, jejímž prostřednictvím se domáhal určení, že žalovaný (Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj) nemá za dlužníkem nezajištěnou vykonatelnou pohledávku ve výši 276 604 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 34 ICm 3599/2015, 18 VSOL 22/2017-76 (KSOL 34 INS 9182/2015) ze dne 22. 2. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 34 ICm 3599/2015, 29 ICdo 107/2017-93 (KSOS 34 INS 9182/2015) ze dne 27. 2. 2018 odmítnuto dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti, neboť v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že jeho návrhy s odkazem na § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, odmítají z procesních důvodů a brání mu tak v přístupu k nezávislému a nestrannému soudu, přičemž takový postup vede k odepření spravedlnosti. Stěžovatel se současně ohradil proti tvrzení Nejvyššího soudu, že v dovolání nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.
Měl za to, že pokud by byl Nejvyšší soud veden "snahou a zásadou neodpírání spravedlnosti", pak by jistě dokázal z podaného dovolání extrahovat veškeré potřebné náležitosti a rozhodnout o něm věcně. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná. Ústavní soud úvodem připomíná, že obsahově obdobnou argumentací téhož stěžovatele se zabýval v usneseních sp. zn. IV. ÚS 254/18 ze dne 13. 2. 2018 a sp. zn. III. ÚS 944/18 ze dne 15. 5. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž byly předložené ústavní stížnosti odmítnuty.
Ústavní soud nemá důvod se od závěrů učiněných v citovaných usneseních odchylovat ani nyní. Poté co Ústavní soud nahlédl do elektronického insolvenčního spisu (viz https://isir.justice.cz), musí i v tomto případě přisvědčit Nejvyššímu soudu, že formuloval-li stěžovatel přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí "na vyřešení otázky procesního práva, jež má být posouzena jinak, a to mj. ústavně konformním způsobem", nelze tuto větu považovat za řádné splnění obsahových náležitostí dovolání, jak je dlouhodobě a ustáleně vyžadováno judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016), V době, kdy stěžovatel podal dovolání (tj. dne 22. 5. 2017), tato judikatura účastníkům řízení poskytovala dostatečný "návod" na to, jak postupovat při konstrukci dovolání, aby toto obstálo ve světle zákonných požadavků na jeho obsah. Za dané situace nebylo tudíž na místě, a není to ostatně ani jeho úkolem, aby Nejvyšší soud "extrahoval z dovolání jeho náležitosti", ale naopak, s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt, bylo povinností stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, podat dovolání řádně.
Pokud tak neučinil, sám se připravil o přístup k Nejvyššímu soudu.
Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
S ohledem na právní závěry uvedeného stanoviska, jimiž je I. senát Ústavního soudu vázán, bylo třeba ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, zčásti, směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti, směřovala-li proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu