Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Valenty a Anežky Valentové, zastoupených JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem, sídlem Richter & Léko advokáti s.r.o., Seifertova 2919/12, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2024 č. j. 21 Co 170/2024-202, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Petra Valenty, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé podali u Okresního soudu v Semilech proti vedlejšímu účastníkovi řízení (svému příbuznému a sousedu) žalobu o uložení povinnosti zdržet se obtěžování kamerovým systémem. V ústavní stížnosti tvrdí, že posléze vzali žalobu zpět, neboť zjistili, že dvě ze tří instalovaných kamer namířené na jejich dům a pozemky nejsou funkční a třetí kamera byla přesměrována jinam. Domáhali se však alespoň náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně, ani Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, jim náhradu nákladů nepřiznaly (rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), přestože z odůvodnění plyne, že stěžovatelé byli plně v právu.
V rozhodnutí soudů obou stupňů o nákladech řízení shledávají stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení majetkového práva na quasi náhradu škody způsobené náklady na vedení řízení k ochraně před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, které by jinak nemuseli vynaložit.
2. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají.
3. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud standardně staví rezervovaně a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace ustanovení zákona [bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2086/23 ze dne 17. ledna 2024, citující starší nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Toho jsou si ostatně stěžovatelé vědomi; i proto podle svých slov koncipovali ústavní stížnost stručně a nechali plně na zvážení Ústavního soudu, zda se rozhodne pro korekci rozhodování obecných soudů.
4. Ústavní soud k tomu však žádný důvod neshledal. Krajský soud se podrobně zabýval odůvodněním nákladového výroku při zvažování aplikace § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy otázkami, zda žaloba byla podána důvodně a zda k jejímu zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, a dospěl k závěru, že procesní zavinění žalobců i žalovaného je stejné, proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvažoval v této souvislosti i o možnosti, že procesní zavinění žalobců na zastavení řízení bylo větší či dokonce výlučné (s ohledem na skutkové okolnosti věci), a pro ten případ uzavřel, že by bylo namístě aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu a i tak nepřiznat žalovanému náhradu nákladů řízení s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele.
Je tedy zřejmé, že krajský soud vzal náležitě v úvahu specifické skutkové okolnosti věci, za nichž žalobci podali žalobu, i význam práv, jež žalobci podanou žalobou chtěli bránit. Lze jistě připustit, že by byl hajitelný i závěr, jaký prezentují stěžovatelé, to však neznamená, že krajský soud vybočil ze zákonných nebo dokonce ústavních mantinelů pro rozhodování o nákladech řízení, natož extrémně. Ústavní soud není nejvyšší nákladový soud a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr krajského soudu, jemuž to přísluší především.
5. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu