Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Andrey Guzeev, zastoupený JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem, sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024 č. j. 17 Co 116/2024-51 a proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. března 2024 č. j. 67 C 161/2023-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníka řízení a za účasti vedlejší účastnice řízení: Maria Guzeeva, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice řízení podala dne 31. května 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud I. stupně") žalobu na vypořádání SJM. Později žalobu vzala zpět a soud I. stupně rozhodl usnesením ze dne 4. března 2024 č. j. 67 C 161/2023-38 o zastavení řízení (výrok I) a o tom, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok II, napadený nyní ústavní stížností), oproti požadovaným 204 477,90 Kč. Proti tomuto výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že soud I.
stupně postupoval při výpočtu nákladů řízení chybně, když při výpočtu aplikoval § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a o náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Městský soud v Praze o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 17. dubna 2024, č. j. 17 Co 116/2024-51 tak, že potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok I napadený nyní ústavní stížností) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
3. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní stížnost směřuje toliko do výroků o náhradě nákladů řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení zásadně nedosahuje ústavněprávní roviny. Jakkoli může mít rozhodnutí o nákladech někdy citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. K přezkumu nákladových výroků se proto Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. října 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II.
ÚS 2578/18 ze dne 21. května 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Ani skutečnost, že se soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě i v případech, kdy by měl na výklad či aplikaci podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není nejvyšší nákladový soud a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr obecného soudu, jemuž to přísluší především.
Rozhodování o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního rozměru až v situaci, kdy se jedná o extrémní vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování.
5. Nic takového Ústavní soud nyní nezjistil. Městský soud v Praze srozumitelně vyložil, proč při stanovení tarifní hodnoty, a z něj odvozené sazby za úkon právní služby, použil § 9 odst. 1 advokátního tarifu (nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč), namísto § 8 odst. 6 advokátního tarifu. Městský soud v Praze vzal v úvahu okolnosti projednávaného případu, k čemuž nepochybně oprávněn byl, s ohledem na princip proporcionality mezi skutečnou hodnotou sporu a náhradou nákladů řízení.
Není pravda, že ohodnocení jednotlivých položek SJM bylo nesporné, ostatně stěžovatel sám zpochybnil, že cena bytu v Rusku byla srovnatelná s hodnotou majetku obchodní společnosti po odečtení hypotečního úvěru, oproti tvrzení vedlejší účastnice. Je také zřejmé, že ohodnocení řady položek (např. byt v Rusku, obchodní společnost) by bylo spojeno s obtížemi. Nelze tedy označit za svévolný závěr obecných soudů, že by to byly obtíže nepoměrné (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu) vzhledem k tomu, že řízení bylo zastaveno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítl, že Městský soud v Praze ve vztahu ke stěžovateli připojil i právně nevhodnou poznámku, že svým pasivním postojem přiměl vedlejší účastnici řízení k podání žaloby a po zpětvzetí žaloby dosáhl svého. Tuto poznámku však lze kvalifikovat jako hodnocení chování účastníků řízení, které předcházelo podání, resp. zpětvzetí žaloby, k němuž je soud při rozhodování o nákladech řízení oprávněn ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu