Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti Ing.
V. M., zastoupeného JUDr. A. M., proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2003, č.j. 7 Ads 46/2003-73, Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2002, sp. zn. 22 Ca 39/2002, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. ledna 2002, č. 221 005 451, a dále proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 17. ledna 1975, sp. zn. 35 C 110/71, a Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 1975, sp. zn. 19 Co 110/75, spojené s návrhem na (nespecifikovanou) právní úpravu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Brně a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Návrh na právní úpravu zákona č. 87/1991 Sb., se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byla dne 29. března 2004 doručeno podání, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, a dále rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 17. ledna 1975, sp. zn. 35 C 110/71, Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 1975, sp. zn. 19 Co 110/75. Uvedené podání nesplňovalo zákonem předepsané náležitosti, neboť stěžovatel nebyl advokátem zastoupen.
Podání učinil v zájmu zachování lhůty, a mezitím se obrátil na Českou advokátní komoru s žádostí o ustanovení právního zástupce. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad a následně mu byla Ústavním soudem lhůta k odstranění vad prodloužena. Dne 31. května 2004 byla Ústavnímu soudu doručena doplněná ústavní stížnost. Stěžovatel v ní obsáhle popsal okolnosti svého úrazu, který mu vznikl na pracovní cestě dne 30. října 1968, jenž vedl k podstatnému snížení jeho způsobilosti vykonávat dosavadní práci.
Jeho následné postavení prý bylo zhoršeno i s ohledem na jeho postoje k okupaci v roce 1968. V řízeních o jeho odškodnění za změnu pracovní neschopnosti však nebylo postupováno v souladu s tehdy platným právním řádem. Stěžovatel se obrátil na Českou správu sociálního zabezpečení se žádostí o úpravu důchodu dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Ta však vydala dne 3. ledna 2002 rozhodnutí, ve kterém uvedla, že nedošlo k ukončení pracovního poměru stěžovatele, ale k jeho převedení na jinou práci.
S tímto tvrzením stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že k převedení na jinou práci nedošlo, což vyplývá i z přípisu náměstka pro kádrovou a personální práci, podle kterého "... ke změně pracovní smlouvy nedošlo převedením na jinou práci..." Ke shodnému závěru měl dojít i Městský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 17. ledna 1975, sp. zn. 35 C 110/71. Podle tvrzení stěžovatele však došlo ke skončení pracovního poměru a to ke dni 31. května 1970.
Jelikož stěžovatel byl pracovníkem který byl trvale nezpůsobilý plnit povinnosti plynoucí z jeho pracovního poměru, byla organizace povinna účinně mu pomáhat při získání nového vhodného zaměstnání. Stěžovatel byl převeden na šestihodinovou pracovní dobu se stejným, ale později s narůstajícím objemem pracovních povinností. Politická perzekuce stěžovatele vedla ke snížení jeho platu, což bylo podmíněno podpisem souhlasu se záznamem ze dne 11. října 1971, dle kterého je změněn název jeho funkce. Takový postup považuje za rozporný s čl.
7 odst. a) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel dále uvedl, že zvýhodnění osob s plnou pracovní schopností, oproti osobám se změněnou pracovní schopností, tak jak je dáno v ustanovení § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je v rozporu s rovností práv občanů, jak je uvedena v preambuli Ústavy ČR a v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť ke skončení jeho pracovního poměru došlo ke dni 31.
května 1970. Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. ledna 2002/fir., a nahradil jej rozhodnutím kladným, neboť nedošlo k jeho převedení na jinou práci, ale k ukončení pracovního poměru ke dni 31. května 1970. Stěžovatel rovněž navrhl zrušení rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 17. ledna 1975, sp. zn. 35 C 110/71, a Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 1975, sp. zn. 19 Co 110/75, a umožnění obnovy soudního řízení v téže věci prominutím promlčecích lhůt.
Důvodem tohoto požadavku je tvrzení, že postoje stěžovatele v roce 1968 byly v souladu s názorem presidenta, předsedy vlády, předsedy Národního shromáždění i vedoucí politické strany. Proto by měly pozbýt právní účinnosti rozsudky vycházející z jeho postojů ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy či ze stavu společnosti v roce 1968. V uvedených rozhodnutích shledal stěžovatel porušení základních prav a svobod zaručených v preambuli Ústavy ČR, v čl. 1, čl. 17, čl. 23 a v čl. 29 Listiny, v čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl.
19 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a v čl. 7, odst. a) a b) a v čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel konečně požaduje, aby Ústavní soud zajistil právní úpravu zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, aby při prokázané politické perzekuci, výrazně porušující práva občanů, bylo upuštěno od podmínky ukončení pracovního poměru. Uvedený právní předpis vyžaduje ukončení pracovního poměru i u osob zdravotně postižených, které tuto podmínku s ohledem na ustanovení § 50 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů nemohly splnit.
Tím je založena jejich nerovnost před zákonem oproti osobám zdravým.
Z předložených materiálů Ústavní soud - v souladu se závěry napadených rozhodnutí - zjistil, že stěžovatel utrpěl dne 30. října 1968 úraz při havárii služebního vozu, který řídil jiný zaměstnanec podniku. Po půlroční pracovní neschopnosti se vrátil do zaměstnání. V květnu 1970 s ním byly provedeny pohovory. Na jejich základě byla se stěžovatelem, pro jeho "politickou nevyspělost", sepsána nová pracovní smlouva, a byl převeden na méně kvalifikovanou práci. Společně s tím mu byl snížen i plat. Následně se zhoršil stěžovatelův zdravotní stav, a vzhledem k tomu mu byl, zpětně k 1. březnu 1971, přiznán částečný invalidní důchod. Ke dni 1. listopadu 1971 s ním byla uzavřena nová pracovní smlouva, podle níž začal vykonávat jinou práci za nižší plat.
Stěžovateli byla po úrazu změněna pracovní schopnost. Přesto pokračoval v dosavadní práci na dosavadním místě. V řízení před obecnými soudy se v roce 1975 domáhal dorovnání rozdílu mezi původním výdělkem (před úrazem) a výdělkem po změnách pracovní smlouvy ze dne 31. května 1970 a 1. listopadu 1971. Městský soud v Brně jeho návrhu nevyhověl a jeho závěry potvrdil i Krajský soud v Brně.
Podle zákona o mimosoudních rehabilitacích se stěžovatel domáhal změny výše starobního důchodu s ohledem na politickou perzekuci, které byl vystaven popsanými změnami pracovního poměru. Česká správa sociálního zabezpečení mu napadeným rozhodnutím nevyhověla, neboť v jeho případě nebyla plněna podmínka stanovená v ustanovení § 21 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to skončení pracovního poměru. Stěžovatel namítal, že propuštění z práce nebylo možné s ohledem na ustanovení § 50 zákoníku práce, v tehdy platném znění, podle kterého byl nezbytnou podmínkou propuštění souhlas Okresního národního výboru.
Stěžovatel se proto v opravných prostředcích domáhal přehodnocení charakteru změny pracovněprávního vztahu, a jeho přeformulování na skončení pracovního poměru ke dni 31. května 1970. Správní soud jeho opravný prostředek posoudil jako nedůvodný a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. Stěžovatel toto rozhodnutí označil jako právně necitlivé a podal proti němu opravný prostředek. O kasační stížnosti pak bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Taková právní situace však podle obsahu spisu v souzené věci nenastala. To je zřetelně patrné z předchozí části tohoto usnesení. Lze toliko dodat, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě a logicky odůvodněna, nemají povahu svévole a nelze v nich shledat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a skutkovými a právními závěry, jež z nich byly vyvozeny, na straně druhé. Není tedy důvodu, aby je Ústavní soud z hlediska ústavnosti neakceptoval.
Ústavní soud dodává, že pokud zákonodárce zakotvil v ustanovení § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích podmínku skončení pracovního poměru v rozhodném období z důvodu politické perzekuce, nebo postupu porušujícího obecně závazná základní lidská práva a svobody, vytvořil tím jistý mantinel, určitou hranici, věcnou i časovou. Vše mimo tuto hranicí by bylo - leč toliko in eventum - možné v některých případech označit za nemravné, jež však ve své podstatě a svou intenzitou zákonem stanovené míry nedosahovaly. Bylo na zákonodárci, jakou hranici stanoví. Jak z předložených podkladů vyplynulo, stěžovatel se dokonce sám obrátil na zákonodárce, a to ještě před vydáním zákona o mimosoudní rehabilitaci, takže model, který ve své ústavní stížnosti popsal, byl zákonodárci znám. Přesto však bylo ustanovení § 21 zakotveno v té podobě, kterou nyní stěžovatel napadá.
K odkazu stěžovatele na ustanovení § 50 zákoníku práce, v tehdy platném znění, kterým mělo "být znemožněno" jeho propuštění ze zaměstnání, Ústavní soud pouze poznamenává, že právě užití tohoto ustanovení představovalo relativní ochranu stěžovatele, neboť k jeho propuštění z práce nedošlo. Takový závěr ovšem neznamená, že by stěžovateli nebylo působeno bezpráví. Jde však o jeho intenzitu, pro kterou, jak uvedeno výše, zákonodárce stanovil meze, jež nebyly v projednávané věci překročeny. Za tohoto stavu dospívá Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává ani jiná jeho základní práva a svobody napadenými rozhodnutími zjevně nebyla porušena.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím - s výjimkou napadených rozsudků z 17.1. 1975 a z 14.5.1975 - odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst.2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Pokud jde o návrhy na zrušení citovaných posudků z roku 1975, Ústavní soud je odmítá jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jejich podání tímto zákonem (§ 43 odst. 1, písm. b) cit. zákona.
Pokud stěžovatel apeloval na Ústavní soud, aby "...zajistil právní úpravu zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, aby při prokázané politické perzekuci výrazně porušující některá ze základních lidských práv u osob se změněnou pracovní schopností bylo upuštěno od podmínky skončení pracovního poměru...", odkazuje Ústavní soud především na jemu svěřené pravomoci, jak jsou uvedeny v čl. 87 odst. 1 lit. a) Ústavy ČR. V souladu s ním je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o rušení zákonů, nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se o tzv. "negativní zákonodárnou pravomoc", která umožňuje pouze rušit to, co je shledáno jako rozporné s ústavními normami. Neexistuje zde však "pozitivní zákonodárná pravomoc" Ústavního soudu, která přísluší výhradně Parlamentu ČR. V tomto směru jde tedy o návrh, k jehož podání není Ústavní soud příslušný a proto jej podle § 43 odst. 1 písm. d) odmítá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8.6. 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu