Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Ganchimeg Altanchimeg, 2) Yesun-Erdene Baatarkhuu, 3) Sugar-Ochir Batbaatar, 4) Munkh-Erdene Batbayar, 5) Temuujin Battumur, 6) Sainmurun Batmunkh, 7) Bat-Otgon Bayanjargal, 8) Sodnomdorj Dairiimaa, 9) Nyamsuren Dorjpurev, 10) Boldbaatar Enkhabaatar, 11) Enkhbaatar Enkhbayar, 12) Enkh Amgalan Gelegbaatar, 13) Khishigjargal Khayankhyarvaa, 14) Shoovdor Lkhasran, 15) Ankhtsetseg Medreejamba, 16) Batgerel Myagmar, 17) Tsolmonbaatar Tsagaanbandi, 18) Nyamtogtokh Tungalag, 19) Enkhbileg Turtogtokh, všichni státní příslušnost Mongolsko, zastoupených Mgr.
Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 77 A 8/2023-289 ze dne 18. 5. 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé podali během dubna 2022 u vedlejšího účastníka žádosti o vydání zaměstnanecké karty; ten však jednotlivá řízení přerušil z důvodu vedení přestupkového řízení s budoucím zaměstnavatelem stěžovatelů. Stěžovatelé (spolu s dalšími žalobci) proto podali proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na ochranu proti nečinnosti. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem vyloučil žalobu jednoho z žalobců k samostatnému projednání (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat rozhodnutí v řízeních o vydání zaměstnanecké karty (mimo jiné) stěžovatelů (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 58 342 Kč (výrok III).
2. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé namítají, že výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení je pro ně překvapující, neboť s jeho moderačními úvahami nebyly předem seznámeni. Zkrácení odměny advokáta s odůvodněním, že jménem všech žalobců byla podána jediná žaloba a jediná replika k vyjádření žalovaného k žalobě, považují stěžovatelé za nepřípustné; odkazují přitom mimo jiné na nález sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016 (N 89/81 SbNU 471).
3. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci a je-li rozhodnutí konečné.
5. Ústavní soud dotazem na Nejvyšší správní soud ověřil, že v posuzované věci podal vedlejší účastník proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost a řízení o ní je vedeno u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Azs 84/2023. Z obsahu vyžádané kasační stížnosti (a jejího doplnění) Ústavní soud zjistil, že jí vedlejší účastník brojí zejména proti výroku II rozsudku, jímž bylo správní žalobě stěžovatelů vyhověno, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k novému projednání. Řízení o této kasační stížnosti nebylo doposud skončeno a může vést i ke zrušení ústavní stížností napadeného výroku o náhradě nákladů řízení; výsledek tohoto řízení přitom nemůže Ústavní soud nijak předjímat.
6. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Vzhledem k tomu je nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", a tedy nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 934/15 ze dne 29. 5. 2015 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1070/22 ze dne 31. 5. 2022; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje v jejich právu na přístup k soudu, neboť Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu (či jeho části) pro opožděnost. Jinými slovy, deklaruje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, nemůže posléze dospět k závěru, že pozdější ústavní stížnost je opožděná [viz např. bod 12 usnesení sp. zn. II. ÚS 4260/18 ze dne 16. 4. 2019 a tam citovanou judikaturu].
8. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj