Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018 č. j. 6 To 157/2018-748, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatelka se s odvoláním na čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 5. 2018 č. j. 3 T 118/2017-696 a stěžovatelka byla nově uznána vinnou ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá trestního zákona č. 140/1961 Sb., trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a dvou přečinů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Stěžovatelka byla v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně poučena o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Tuto možnost využila, dovolání podala, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. 8 Tdo 9/2019-68 odmítl. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě stěžovatelka sice využila svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně dovolání, avšak rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností nenapadla, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhla, ani v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje.
Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ,
II. ÚS 724/02 ,
,
a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu věcně rozhodovat.
Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj