Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Stanislava Materny, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J.
V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2024 č. j. 3 As 324/2022-33 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. prosince 2022 č. j. 141 A 6/2022-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Krajského úřadu Ústeckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem nyní posuzovaného případu je spor o právní kvalifikaci vozidel odstavených na konkrétních pozemcích v X. Zatímco stěžovatel je považuje za sbírku starších vozidel, která opravuje, správní orgány v nich spatřovaly autovraky ve smyslu (dnes již neúčinného) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") změnil prvostupňové správní rozhodnutí Městského úřadu X (dále jen "městský úřad") tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku podle § 69 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, kterého se měl zjednodušeně řešeno dopustit tím, že odstavil celou řadu specifikovaných autovraků na konkrétních pozemcích v X. Stěžovatel se dopustil také přestupku podle § 69 odst. 3 písm. c) zákona o odpadech tím, že na pozemku, který není podle zákona zařízením určeným k nakládání s odpady, soustřeďoval odpad - světle modrý vysokozdvižný vozík. Za uvedené přestupky byla stěžovateli uložena pokuta 5 000 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") o správní žalobě stěžovatele rozhodl v návětí uvedeným rozhodnutím tak, že zmíněné rozhodnutí krajského úřadu prohlásil v části za nicotné a ve zbytku žalobu zamítl. Nicotnost krajský soud shledal v části rozhodnutí, v níž byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle § 69 odst. 3 písm. c) zákona o odpadech, k čemuž ovšem nebyl příslušný ani krajský úřad ani Městský úřad X. Daný přestupek totiž podle zákona projednává Česká inspekce životního prostředí. Zjištěná částečná nicotnost však byla podle krajského soudu oddělitelná od zbytku rozhodnutí. S ohledem na její nevýznamnost v kontextu celkového jednání stěžovatele podle krajského soudu nebylo namístě ani uvažovat o jejím vlivu na výši sankce. Ve zbytku krajský soud žalobu zamítl.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl rozsudkem napadeným touto ústavní stížností. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, podle níž nebyl dostatečně prokázán zánik účelového určení vozidel stěžovatele. Z fotodokumentace založené ve správním spisu bylo zřejmé, že původní účelové určení vozidel zaniklo. Řada vozidel byla prorostlá vegetací, neměla kola, popř. se jednalo o pouhé karoserie. Na základě toho bylo možné daná vozidla považovat za odpad ve smyslu § 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 3 zákona o odpadech.
Fotodokumentaci považoval Nejvyšší správní soud za relevantní důkaz, ačkoliv byla pořízena rok po skončení vymezené doby spáchání přestupku. Je z ní zřejmý špatný stav vozidel stěžovatele, z čehož lze určit, že jejich účelové určení zaniklo. Pokud stěžovatel chtěl skutečnosti plynoucí z fotodokumentace vyvrátit, bylo na něm, aby předestřel věrohodnou verzi skutkového děje. Pouhé konstatování, že za rok "se mohlo stát leccos", nepostačí. Ačkoliv důkazní břemeno v přestupkovém řízení nese správní orgán, obviněný je povinen na podporu svých tvrzení předložit důkazy, pokud chce zpochybnit zjištění správních orgánů.
Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu také v tom, že pokud stěžovatel rozporoval označení vozidel jako odpadu, měl iniciovat řízení podle § 3 odst. 8 zákona o odpadech. Podle Nejvyššího správního soudu přitom správní orgány neměly povinnost stěžovatele o tomto postupu poučit. Poučovací povinnost nezahrnuje poskytování komplexního návodu, jak by účastník mohl postupovat. Konečně Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nesprávného postupu městského úřadu spočívajícího v konzultaci případu (možnosti vstoupit na pozemek stěžovatele za účelem provedení ohledání bez jeho souhlasu) s vedoucím odboru životního prostředí krajského úřadu.
Podle Nejvyššího správního soudu šlo o přípustnou metodickou pomoc poskytovanou podřízenému správnímu orgánu a navíc pořízení fotodokumentace bylo úkonem, k němuž byl městský úřad zavázán v rámci předchozího odvolacího řízení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo činit, co zákon nezakazuje, ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny. Stěžovatel v první řadě rozporoval závěr obecných soudů, že odstavená vozidla jsou odpadem. Uvedl, že je sběratelem starších vozidel a rozhodně se jich nehodlá zbavovat. Jsou v různém technickém stavu, umístěná na soukromých pozemcích, zabezpečená a neohrožují životní prostředí ani zdraví a bezpečí osob. Stěžovatelovo jednání proto neodporuje čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje. Výklad obecných soudů proto porušil jeho právo vlastnit majetek. Následně stěžovatel namítl řadu procesních pochybení správních orgánů a obecných soudů, která měla porušit jeho právo na spravedlivý proces. Konkrétně stěžovatel uvedl, že krajský úřad nezahájil řízení podle § 3 odst. 8 zákona o odpadech, ačkoliv stěžovatel v přestupkovém řízení argumentoval tím, že daná vozidla nejsou odpadem. Správní orgány to měly vyhodnotit jako podnět k zahájení řízení podle § 3 odst. 8 zákona o odpadech. Dále stěžovatel poukázal na nicotnost prvostupňového správního rozhodnutí údajně způsobenou tím, že řízení vedla osoba, které nebyla součástí městského úřadu. Šlo o osobu, která byla předsedkyní přestupkové komise. Daný přestupek však měl projednávat přímo městský úřad. Dále mělo podle stěžovatele dojít k porušení jednoty skutku. Výrok o spáchání přestupku se neslučuje s tím, jak byl skutek vymezen při zahájení řízení. Stěžovatel z toho též dovozuje, že mělo dojít k promlčení přestupku. Dále mělo porušení spravedlivého procesu představovat i to, že správní orgán vyšel z fotodokumentace pořízené rok po spáchání skutku, aniž by prokazoval, že daná vozidla byla na místě i v předcházejícím období. Konečně stěžovatel namítl, že v jeho věci rozhodovaly osoby nikoliv nestranné. Městský úřad a jeho zaměstnanci se snaží postihnout stěžovatelovu zálibu ve sbírání automobilů. Vedli proti stěžovateli celou řadu řízení. V jednom z nich se v rozhodnutí objevilo, že stěžovatel "zahnojuje vesnici". Město si také nechalo vypracovat právní analýzu možných způsobů, jak stěžovatele postihovat. Dále je stěžovatel přesvědčen, že jako odvolací orgán neměl vystupovat RNDr. Tomáš Burian, který poskytl prvostupňovému správnímu orgánu metodické vedení v řízení v prvním stupni.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18 , U 4/89 SbNU 803).
8. Podstatná část ústavní stížnosti obsahuje opakování námitek, s nimiž se již ústavně souladným způsobem vypořádaly obecné soudy. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Jak vyplývá ze stručné rekapitulace rozhodnutí obecných soudů výše, obecné soudy srozumitelně a logicky odůvodnily své závěry týkající se kvalifikace odstavených vozidel jako odpadu (zejména body 24-29 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 36-40 napadeného rozsudku krajského soudu), námitek použití fotodokumentace pořízené rok po spáchání skutku (zejména body 28-29 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 42-44 napadeného rozsudku krajského soudu) a námitky podjatosti RNDr. Buriana (zejména body 35-36 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 47 napadeného rozsudku krajského soudu). Ústavní soud se se závěry obecných soudů ztotožnil a neshledal důvod, který by odůvodňoval kasační zásah.
9. Stěžovatel dále namítl, že nezahájení řízení podle § 3 odst. 8 zákona o odpadech vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle tohoto ustanovení platí, že v pochybnostech, zda se movitá věc považuje za odpad, rozhoduje krajský úřad na žádost vlastníka této movité věci nebo z moci úřední. I v tomto případě obecné soudy dostatečným způsobem vysvětlily, proč správní orgány nebyly povinny zahajovat z moci úřední dané řízení ani stěžovatele poučit o možnosti dát podnět k zahájení takového řízení (bod 33-34 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tím spíš platí, že krajský úřad nebyl povinen kvalifikovat stěžovatelovu argumentaci v rámci obhajoby v přestupkovém řízení jako podnět a už vůbec ne jako žádost o zahájení jiného řízení.
10. Další stěžovatelovy námitky, konkrétně tvrzená nicotnost správního rozhodnutí, porušení principu jednoty skutku a podjatost městského úřadu a jeho zaměstnanců vůči stěžovateli, představují námitky nepřípustné pro materiální subsidiaritu ústavní stížnosti.
11. Z principu subsidiarity zásahů Ústavního soudu a z vymezení jeho pravomocí vyplývá, že zásah Ústavního soudu nastupuje jako nejzazší prostředek (ultima ratio) až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které právní řád poskytuje k ochraně práv. Bylo by zásahem do pravomoci ostatních státních orgánů a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval, pokud ostatním státním orgánům (např. správním orgánům nebo obecným soudům) nebyla dána příležitost rozhodnout o sporné otázce v situaci, kdy se stěžovatel domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jeho práva. Zjednodušeně řečeno, stěžovatel musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Z těchto pravidel a ze zásady vigilantibus iura (bdělým patří práva) lze také vyvodit, že osoba je zásadně povinna uplatnit všechny své námitky, tvrzení a argumenty, jimiž dovozuje nesprávnost, nezákonnost či protiústavnost rozhodnutí státního orgánu, včas, tj. především v nalézacím řízení a poté v řádných (resp. i v mimořádných) opravných prostředcích. Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovateli k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti [např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. června 2021 sp. zn. II. ÚS 792/21 , bod 17, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2021 sp. zn. II. ÚS 1589/21 ].
12. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů není zřejmé, že by uvedené konkrétní námitky stěžovatel vznesl ve správním řízení či v soudním řízení správním, ač tak učinit mohl a měl. Nejvyšší správní soud ani krajský soud se k uvedeným námitkám nevyjádřily, ani je nezmínily, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí z důvodu, že by se nevypořádaly s jeho námitkami. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelovy nové námitky vznesené poprvé až v ústavní stížnosti jsou nepřípustné.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv. S ohledem na to Ústavní soud zvlášť nerozhodoval o stěžovatelově akcesorickém návrhu na nařízení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť ten sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu