Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 96/2025-52 z 30. 4. 2025 a usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 25 Nt 2635/2024-22 z 4. 2. 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve věznici se zvýšenou ostrahou vykonává trest odnětí svobody postupně uložený rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 2 T 87/2018-4017 z 16. 10. 2020 (uložen nepodmíněný trest odnětí svobody 4 roky a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou) a rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 47/2021 z 20. 3. 2023 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 35/2023 z 30. 8. 2023 (uložen nepodmíněny trest odnětí svobody nepodmíněně 18 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou). Stěžovatel žádal trestní soudy o přeřazení do mírnějšího typu věznice, a to z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou. Stěžovatel měl za to, že zákonné požadavky ve smyslu § 57 odst. 2 a 5 trestního zákoníku po 8 měsících ve vazbě, po 51 měsících ve věznici s ostrahou a 20 měsících ve věznici se zvýšenou ostrahou splňuje.
2. Okresní soud v Jičíně stěžovatelově žádosti nevyhověl a napadeným usnesením jeho návrh zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jeho žádosti nelze prozatím vyhovět. Rozvedl, že stěžovatel dosud nevykonal v příslušném typu věznice (se zvýšenou ostrahou) požadovanou jednu čtvrtinu z uloženého trestu. Stěžovatel je sice omezen na osobní svobodě v souvislosti s postupně uloženými tresty odnětí svobody od 29. 11. 2018, ale ve věznici typu se zvýšenou ostrahou vykonává trest odnětí svobody teprve od 30. 8. 2023 (na základě odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 47/2021 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 35/2023), tedy teprve 20 měsíců. Současně ovšem doplnil, že stěžovatel podle přesvědčení soudu prozatím nesplňuje ani zákonný požadavek, že chování odsouzeného a způsob, jakým si plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k jeho nápravě.
3. Stěžovatelovu stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ani krajský soud neshledal, že by byl splněn požadavek ve smyslu § 57 odst. 5 trestního zákoníku. Nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci, že má být do výpočtu zahrnut i trest, který stěžovatel vykonal ve věznici s ostrahou. V době rozhodování krajského soudu stěžovatel ve věznici se zvýšenou ostrahou vykonal toliko 20 měsíců trestu; i pokud by byla stěžovateli započtena sporná doba od 2. 10. 2018 do 30. 5. 2019, kdy byl stěžovatel ve vazbě, jednalo by se pouze o necelých 28 měsíců. To přitom zjevně není jedna čtvrtina stěžovateli uloženého trestu, již požaduje § 57 odst. 5 trestního zákoníku.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukazuje na to, že ve smyslu § 77 zákona o výkonu trestu odnětí svobody se postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný. Podle jeho názoru by se proto část trestu vykonaná ve věznici s ostrahou měla zahrnout do časového testu, zda odsouzený vykonal, či nevykonal jednu čtvrtinu uloženého trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou ve smyslu § 57 odst. 5 trestního zákoníku.
Tvrdí, že výklad přijatý obecnými soudy odporuje zásadám trestního práva, judikatuře Ústavního soudu i právnímu státu jako takovému. Svůj závěr, že má být část trestu vykonaná ve věznici s ostrahou, nikoli se zvýšenou ostrahou, podporuje i zněním § 57 odst. 4 trestního zákoníku. Podle stěžovatele obecné soudy zcela rezignovaly na hledání smyslu a účelu zákona. Velmi stručně stěžovatel uvádí i to, že obecné soudy dostatečně nezohlednily jeho dobré chování.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel se ústavní stížností stručně řečeno domáhá posouzení výkladu časového testu ve smyslu § 57 odst. 5 trestního zákoníku, které stanovuje, že o přeřazení může požádat "odsouzený, který ve věznici se zvýšenou ostrahou vykonal nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců." Ústavnímu soudu tedy předkládá otázky, zda trestní soudy dostatečně odůvodnily a zda je ústavně konformní závěr, že pro účely posouzení podmínky citovaného usnesení se zohlední pouze ta část trestu, kterou vykonal ve věznici se zvýšenou ostrahou, nikoli ta část, kterou vykonal v jiném typu věznice (zde ve věznici s ostrahou).
7. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, kterým není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických osob plynoucích ze zákona se zabývá jen tehdy, pokud obecné soudy rozhodly způsobem porušujícím základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
8. Dále Ústavní soud uvádí, že podle jeho názoru napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti zejména dovolává. Krajský soud jasně a srozumitelně odůvodnil svůj závěr, proč návrh na přeřazení do jiného typu věznice může odsouzený podat za předpokladu, že vykonal nepřetržitě (k výkladu tohoto pojmu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 45/18 z 21. 2. 2018) alespoň jednu čtvrtinu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou a proč stěžovatel tuto podmínku nesplnil. Nezohlednění části trestu, kterou stěžovatel vykonal toliko ve věznici s ostrahou, krajský soud dostatečně odůvodnil, a to i s odkazem na komentářovou literaturu.
9. Závěr, že nemá být zohledněna ta část celkového trestu, kterou stěžovatel vykonal ve věznici s ostrahou (trest odnětí svobody v délce 4 roky a 6 měsíců vykonaný stěžovatelem podle rozsudku sp. zn. 2 T 87/2018 ve věznici s ostrahou) před přeřazením do věznice se zvýšenou ostrahou (z důvodu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody 18 let rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 35/2023, který má vykonat právě ve věznici se zvýšenou ostrahou), sdílí i Ústavní soud. Uvedený výklad, který učinil krajský soud, považuje za logický a taktéž za zcela v souladu v § 57 odst. 5 trestního zákoníku.
V tomto duchu i komentářová literatura [viz Kalvodová, V., § 57 Přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu. In: Ščerba, F. a kol., Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). C. H. Beck, 2025, marg. 24, citováno z beck-online.cz] konstatuje, že "[o]dsouzený tedy nemůže uvedenou žádost podat, jestliže část z této čtvrtiny trestu vykonal ve věznici s ostrahou (a poté došlo k jeho přeřazení do věznice se zvýšenou ostrahou)." Je tedy zřejmé, že smyslem a účelem daného ustanovení je, aby odsouzený skutečně vykonal alespoň jednu čtvrtinu svého trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou, pakliže mu byla tato povinnost uložena.
Krajský soud současně vhodně vysvětluje stěžovateli, proč závěr, že "přeřazení (odsouzeného) je podmíněno tím, že již vykonal alespoň jednu čtvrtinu z doby trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen a který zde vykonává" (Půry, F., § 57 Přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. C. H. Beck, 2023, s. 1070), sdílí i jím odkazovaná literatura.
10. Shrnuto, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně a jasně vysvětlily, proč podle jejich názoru stěžovatel v daný moment časový test ve smyslu § 57 odst. 5 trestního zákoníku nesplnil. Jejich výklad přitom neshledává Ústavní soud ani v rozporu se svou dřívější judikaturou či zásadami trestního práva. Jak navíc avizoval již v bodě 7 výše, je primárně úkolem obecných soudů provést výklad zákonného ustanovení, pakliže neporušuje ústavně garantovaná práva svobody. Důvod pro svůj případný kasační zásah proto Ústavní soud neshledal.
11. Ústavní soud současně poukazuje na závěr, že obecné soudy konstatovaly, že k přeřazení stěžovatele do jiného (mírnějšího) typu věznice by prozatím nedošlo ani za situace, že by byla nezbytná podmínka výkonu jedné čtvrtiny trestu (nejméně 6 měsíců) ve věznici se zvýšenou ostrahou splněna. Ani těmto závěrům obecných soudů přitom nemá Ústavní soud co vytknout. Krajský i (zejména) okresní soud dostatečným způsobem vysvětlily, proč stěžovatel nesplňuje ani druhý požadavek, tedy chování odsouzeného a způsob, jakým si plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k jeho nápravě. Vycházely zejména ze zprávy Věznice Valdice z 21. 10. 2024, která taktéž konstatovala, že prozatím přeřazení stěžovatele do věznice s ostrahou nepřispěje účelu výkonu trestu odnětí svobody.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu