Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. D. a 2) M. K., obou zastoupených Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti vyrozumění Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Brno-venkov, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 6. 2. 2023, č. j. KRPB-263026-13/ČJ-2022-060381-STE, vyrozumění Okresního státního zastupitelství Brno - venkov ze dne 22. 3. 2023, č. j. ZN 6129/2023-10, a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. 5. 2023, č. j. 2 KZN 1040/2023-16, za účasti Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Brno-venkov, Oddělení hospodářské kriminality, Okresního státního zastupitelství Brno - venkov a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé namítají, že vyrozuměními orgánů činných v trestním řízení, a to konkrétně Policie České republiky Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Brno-venkov, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), Okresního státního zastupitelství Brno-venkov (dále jen "OSZ") a Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "KSZ"), která zamítla stížnost stěžovatelů, došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na účinné vyšetřování ve spojení v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jak vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a Ústavního soudu, na které stěžovatelé odkazují.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že policejní orgán nesprávně a nezákonně neprošetřil trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měla dopustit společnost MOVE.IN s. r. o. ("vedlejší účastník"), na základě jimi podaného trestního oznámení.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že došlo k dohodě mezi stěžovateli (kupující) a společností MOVE.IN (prodávající) ohledně koupě pozemků a práva stavby, které je na pozemcích zřízeno. Dne 22. 1. 2021 byla mezi stěžovateli a společností MOVE.IN s. r. o. uzavřena rezervační smlouva, dne 22. 2. 2021 byla mezi nimi uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní a dne 29. 10. 2021 smlouva kupní. Dne 21. 12. 2022 bylo stěžovateli podáno trestní oznámení na společnost MOVE.IN pro údajné spáchání trestného činu podvodu. Po prošetření věci nicméně vyrozuměl policejní orgán oznamovatele, že nebyly zjištěny důvodné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byl spáchán trestný čin podvodu, jak tvrdí oznamovatelé. Po podání návrhu Okresnímu státnímu zastupitelství na přezkum postupu policejního orgánu OSZ potvrdilo postup policejního orgánu; stejně tak KSZ potvrdilo správnost postupu policejního orgánu i správnost vyrozumění ze strany OSZ.
4. Stěžovatelé obviňují společnost MOVE.IN s. r. o. ze spáchání trestného činu podvodu, jelikož měli být uvedeni v omyl ohledně výše ceny nemovitosti. Podle stěžovatelů kupní smlouva obsahovala kupní cenu včetně 15% DPH, ale jelikož ani stěžovatelé a ani společnost MOVE.IN s. r. o. nejsou registrovanými plátci DPH, tak jim tímto měla vzniknout škoda ve výši 15 % ceny nemovitosti (ve výši 833 086,96 Kč). Dále stěžovatelé upozorňují na údajný nátlak k uzavření kupní smlouvy ze strany společnosti MOVE.IN s. r. o., který dávají do souvislosti s datem, kdy se společnost měla přihlásit k placení DPH, jelikož byla kupní smlouva uzavřena dne 29. 10. 2021 a společnost se jako plátce DPH registrovala dne 1. 11. 2021. Stěžovatelé zde spatřují podvodné jednání uvedené společnosti.
5. Podle policejního orgánu však byla v kupní smlouvě uvedena správně cena bez DPH, přičemž že smlouva obsahovala výslovné poučení, že společnost MOVE.IN není plátcem DPH. Tyto informace dokládá jak kupní smlouva, tak zaplacené faktury. Policejní orgán proto vyhodnotil, že k trestnému činu podvodu nedošlo. OSZ se následně ztotožnilo s postupem policejního orgánu a potvrdilo správnost jeho závěrů. OSZ se vyjádřilo rovněž ke stěžovateli zdůrazňovanému nepřiměřenému nátlaku ze strany společnosti MOVE.IN a jeho řešení trestněprávními instituty. Podle OSZ se nejedná o otázku trestního práva, ale práva soukromého. Na základě podnětu k přezkumu se věcí zabývalo dále KSZ, které dospělo k závěru, že předešlé kroky orgánů činných v trestním řízení byly provedeny správně, v souladu se zákonem a souhlasí s jejich závěrem, že zde nejsou důvody k zahájení trestního stíhání společnosti MOVE.IN s. r. o.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní totiž prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je proto namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen ústavně nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
8. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu.
9. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nálezy ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16 , ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), nebo usnesení ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 4065/14 , a ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17 ; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat totiž již z povahy věci nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Jak uvádí i stěžovatelé v ústavní stížnosti, na státu spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14 ]. Podle judikatury ESLP, na kterou stěžovatelé odkazují, má být vyšetřování nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. Stěžovatelé se domnívají, že právě bod důkladnosti a dostatečnosti nebyl splněn.
10. Po prostudování závěrů policejního orgánu, OSZ i KSZ však dospěl Ústavní soud k názoru, že v tomto ohledu se orgány činné v trestním řízení nedopustily protiústavního excesu, když svoje závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Jak se totiž podává již z uvedeného, právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelé de facto dovolávají, na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
11. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14 ). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 , nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14 , nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15 , nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 ).
12. Stěžovatelé uvádí, že Ústavní soud zmínil v nálezu ze dne 12. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 3196/12 , že se právo na účinné vyšetřování vztahuje i na majetkovou trestnou činnost. K tomu je však třeba uvést, že i v tomto nálezu (bod 19) Ústavní soud zdůraznil, že "na postup orgánů činných v trestním řízení je tak třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň namístě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů." Je tak zřejmé, že Ústavní soud v právě citovaném nálezu sice zcela nevyloučil možnost podat ústavní stížnost i v případě porušení majetkových práv poškozených, nicméně současně zdůraznil princip subsidiarity trestněprávní represe před prostředky ochrany v civilním řízení. Nyní napadená vyrozumění orgánů činných v trestním řízení přitom vycházejí ze stejné logiky, a i proto nemohou být v rozporu s tímto nálezem.
13. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po prozkoumání stěžovateli napadených rozhodnutí (vyrozumění) neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah, resp. že by bylo namístě vyhovět stěžovateli požadovanému petitu, kterým se domáhají konstatování porušení jejich základních práv a vyslovení zákazu v jejich pokračování.
14. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah "pouze" v rovině majetkových práv je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 ). V této otázce tedy Ústavní soud souhlasí s názorem OSZ, že by věc mohla a případně i měla být řešena před civilními soudy a uplatnění trestněprávních institutů má být využíváno vzhledem k povaze případu až jako krajní řešení, pokud by vůbec bylo nutné (trestní postih je prostředkem ultima ratio). Právo na účinné vyšetřování je totiž třeba nazírat jako subsidiární prostředek ochrany ústavně chráněných práv. V tomto případě přitom Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem nedostály. Z napadených vyrozumění se totiž podávají konkrétní argumenty, proč dané jednání vůbec nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a oznámený skutek není trestným činem, přičemž pro toto své zjištění orgány činné v trestním řízení provedly i odpovídající dokazování.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud, akcentuje zejména shora zmíněnou povahu trestního řízení jako vztahu mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby, aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena, a dále povahu dotčených práv stěžovatelů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu