Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů R. M., M. M., B. M. a B. S., všech zastoupených Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 21 Cdo 1088/2023-343, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 23 Co 153/2022-308 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. května 2022 č. j. 7 C 148/2020-272, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení a společnosti Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r.o., sídlem Opatovice I 43, a A. M., jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se spolu s vedlejší účastnicí A. M. (dále jen "první žalobkyně") domáhali v řízení před obecnými soudy zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v souvislosti se smrtí jejich příbuzného. Okresní soud v Kutné Hoře ("okresní soud") jejich žalobu zamítl, což následně potvrdil i Krajský soud v Praze ("krajský soud") jako soud odvolací.
2. Krajský soud ve vztahu k stěžovatelům dospěl k závěru o zamítnutí žaloby s ohledem na to, že stěžovatelé nepatří do okruhu osob, kterým náleží jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 271i zákoníku práce ve znění v rozhodné době. Podle krajského soudu by stěžovatelům mohlo příslušet jen zadostiučinění podle občanského zákoníku (zejména za újmu způsobenou neoprávněným zásahem do jejich práva na soukromí), ani předpoklady pro tento typ nároku však podle něj nebyly naplněny.
3. Stěžovatelé společně s první žalobkyní proti rozsudku krajského soudu podali dovolání. Nejvyšší soud je sice posoudil jako důvodné, ale pouze ve vztahu k první žalobkyni. Ve vztahu ke stěžovatelům (ostatním žalobcům) dovolání pro vady odmítl. Podle Nejvyššího soudu dovolání postrádalo jakoukoliv argumentaci týkající se řešení právních otázek, pro které byla zamítnuta žaloba v části nároků stěžovatelů. Proto dovolání věcně projednal jen ohledně otázek, které se týkaly první žalobkyně.
4. Stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných soudů, konkrétně výrok I rozsudku Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání a rozsudky krajského a okresního soudu v celém rozsahu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
5. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy věci samé. Pokud by dovolání nebylo vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 31; a ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 29). Pokud však dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Takové řešení plyne ze stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 8 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení ze dne 24. října 2023, sp. zn. II. ÚS 2646/23 , ze dne 11. října 2023, sp. zn. II. ÚS 2218/23 , ze dne 14. března 2023, sp. zn. III. ÚS 3613/22 , ze dne 22. února 2022, sp. zn. I. ÚS 97/22 , ze dne 11. listopadu 2019, sp. zn. IV. ÚS 2785/19 , ze dne 18. září 2018, sp. zn. IV. ÚS 398/18 , či ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. I.
ÚS 399/17 ).
6. V nálezu ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23
(v bodě 16) Ústavní soud shrnul pět náležitostí, které plynou z § 237 a § 241a občanského soudního řádu. Jednou z nich je vymezení dovolacího důvodu, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelů a souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání (ve vztahu ke stěžovatelům) tuto zákonnou náležitost neobsahovalo. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že neposuzoval nárok stěžovatelů (na rozdíl od nároku první žalobkyně) podle § 271i zákoníku práce. Dospěl k tomu, že stěžovatelé do okruhu oprávněných osob podle tohoto ustanovení nespadají. Nedovodil ani, že by stěžovatelům vznikl nárok na zadostiučinění za zásah do absolutního osobnostního práva podle občanského zákoníku. Jakákoliv polemika s těmito závěry krajského soudu však v dovolání stěžovatelů chybí.
8. Byť tedy v dovolání bylo obsaženo vymezení dovolacího důvodu, týkal se jen výkladu podmínek vzniku odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu a nároku pozůstalých na zadostiučinění dle § 271i zákoníku práce. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že takové vymezení dovolacího důvodu nemohlo být dostatečné pro přezkum závěrů krajského soudu ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu ke stěžovatelům. Od vymezení důvodu dovolání se totiž odvíjí rozsah přezkumu dovolacího soudu a z jiného důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první občanského soudního řádu).
Pakliže stěžovatelé v dovolání (podaném společně s první žalobkyní) polemizovali jen s těmi částmi právního posouzení odvolacího soudu, které se jich de facto netýkaly (respektive, jejichž vyvrácení pro ně nemohlo přinést příznivější výsledek), nemohla tím být řádně aktivována možnost věcného přezkumu jejich dovolání. Stěžovatelům samozřejmě nic nebránilo podat dovolání společně s první žalobkyní, nicméně náležitosti musí být zásadně splněny pro každého z dovolatelů. K tomu v případě posuzovaného dovolání nedošlo.
9. Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu za zjevně neopodstatněnou. Proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je pak stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelé účinně nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu