Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K + K General Corporation, s. r. o., IČO: 25376713, se sídlem v Ostravě, Charvátská 569/16, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Nd 87/2018-225 ze dne 10. dubna 2018, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Ostravě domáhá na S&T AG, se sídlem v Linci, Industriezeile 35, zaplacení 850 134,68 EUR. Této částky se původně domáhala ve formě vzájemného návrhu v řízení před Krajským soudem v Ostravě, soud však návrh vyloučil k samostatnému projednání. Vrchní soud v Olomouci pak věc postoupil Okresnímu soudu v Ostravě. Ten vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že sídlo žalované je ve Spolkové republice Rakousko a příslušnost Okresního soudu v Ostravě nelze založit ani jinak.
2. Nejvyšší soud následně rozhodl o místní příslušnosti Okresního soudu v Ostravě. Dospěl totiž k závěru, že vzájemnou žalobu je možné podat i u soudu, který vede řízení o původní žalobě. Byla-li věc vyloučena k samostatnému projednání, nic to nemění na tom, že již byla založena pravomoc českých soudů. Z hlediska hospodárnosti pak je namístě, aby rozhodl okresní soud, který byl již dříve určen vrchním soudem.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v tom, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě byl její vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání. Postup krajského soudu stěžovatelka považovala za protiprávní a trvala na tom, aby krajský soud rozhodl o vzájemném návrhu. Zároveň stěžovatelka uvedla, že byla porušena pravidla pro určení místní a věcné příslušnosti českých soudů, protože žalovaná nemá sídlo či majetek v České republice. Porušena byla i smluvní volnost, neboť soud nepřihlédl k volbě práva a rozhodčí doložce.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předložila v zásadě tři vzájemně nekompatibilní linie argumentace: 1. pravomoc českých soudů je dána, avšak rozhodovat může jen Krajský soud v Ostravě, 2. pravomoc soudů České republiky je vyloučena, protože podle relevantních kolizních norem unijního práva ji nelze určit (zřejmě má být dána příslušnost rakouských soudů), 3. pravomoc soudů České republiky je vyloučena, protože stěžovatelka a žalovaná uzavřely rozhodčí doložku.
6. Tyto námitky lze systematicky zařadit k právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť do tohoto práva spadá i dodržení zákonných podmínek určení pravomoci a příslušnosti soudu [nález sp. zn. III. ÚS 132/04 ze dne 29. 6. 2004 (N 88/33 SbNU 347) a tam citovaná judikatura]. K porušení práva na zákonného soudce může dojít i nesprávným rozhodnutím o věcné příslušnosti podle § 104a občanského soudního řádu, neboť to neučiní ze soudu dle zákona věcně nepříslušného soud věcně příslušný [nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455)].
7. V posuzované věci jde o řízení, které sama stěžovatelka zahájila žalobou podanou k soudu České republiky. Ústavní stížnost věcně nesměřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, ale proti postupu Krajského soudu v Ostravě. Ten však ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o místní příslušnosti revidovat nelze. O věcné příslušnosti okresního soudu pak rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Ani toto rozhodnutí nebylo nynější ústavní stížností napadeno (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4003/14 ze dne 25. 3. 2015).
8. Za takového procesního stavu není ústavní stížnost jakkoliv způsobilá zpochybnit pravomoc a věcnou příslušnost okresních soudů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepředložila jakékoliv námitky proti určení konkrétně Okresního soudu v Ostravě, je pro posouzení věci významné toliko to, zda se Nejvyšší soud věcí stěžovatelky řádně zabýval. V tomto ohledu Ústavní soud vady neshledal - napadené usnesení všechny relevantní okolnosti vypořádává v míře odpovídající povaze rozhodnutí.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu