Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Hany Hemmerové, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 23 Co 239/2019-270 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 728/2020-397, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě na obnovu řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 3. 2019 č. j. 17 C 195/2012-333 povolil obnovu řízení o náhradu škody z pracovního úrazu, vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 195/2012. Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba stěžovatelky na obnovu řízení zamítá.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že závěry soudů v napadených usneseních představují vybočení z mezí pravomocí daných jim při posuzování návrhu na obnovu řízení podle § 228 o. s. ř. Z původního rozsudku totiž jednoznačně vyplývá, že je opřen o znalecký posudek, jehož závěry byly s jistotou vyvráceny výsledky lékařských vyšetření, které stěžovatelka nemohla beze své viny použít v původním řízení.
Stěžovatelka podrobně polemizuje se závěrem městského soudu a namítá, že splnila všechny podmínky pro povolení obnovy řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na závěry judikatury Ústavního soudu týkající se obecně podmínek povolení obnovy řízení. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu z ústavního hlediska co vytknout. Pro úplnost dodává, že není možné teprve v ústavní stížnosti vysvětlovat a obhajovat zamýšlené předpoklady přípustnosti a důvody dovolání.
Stěžovatelka, povinně zastoupená advokátem, měla možnost se seznámit s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda v její věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit a své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně formulovat (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 2487/18 ,
III. ÚS 1510/19 ,
).
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13 ,
,
I. ÚS 1496/14 ,
II. ÚS 810/15 ,
II. ÚS 3288/14 ,
I. ÚS 3046/12 ,
II. ÚS 93/14 ,
II. ÚS 2194/14 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu