Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Kristinou Formánkovou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2024 č. j. 14 Co 16/2024-1577, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) J. B., 2) nezletilého A. B. a 3) nezletilého R. B., v řízení před Krajským soudem v Plzni zastoupených statutárním městem P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí, co do výroků II a III, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ve věci jde o výši výživného na nezletilé děti stěžovatele a vedlejší účastnice. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud Plzeň-město rozhodl o změně úpravy péče o nezletilé děti [vedlejší účastníky řízení 2) a 3)] tak, že je svěřil do střídavé péče obou rodičů, a současně upravil výši výživného. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání obou rodičů rozhodl tak, že potvrdil svěření nezletilých do střídavé péče rodičů a zvýšil výši výživného, kterou je povinen platit stěžovatel, na 10 500 Kč měsíčně na vedlejšího účastníka 2) a 9 000 Kč na vedlejšího účastníka 3). Krajský soud též zvýšil částku, která tvoří dluh na výživném na 116 000 Kč na vedlejšího účastníka 2) a 122 500 Kč na vedlejšího účastníka 3). Dluh byl stěžovatel povinen zpětně doplatit za dobu od 1. září 2022 do 30. dubna 2024 k rukám matky do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Při stanovení výše výživného krajský soud vycházel z příjmů obou rodičů a z doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti k určování výživného s ohledem na předvídatelnost a přezkoumatelnost takového postupu. Uvedl, že oba rodiče mají jasně dané a poměrně vysoké příjmy. Proto krajský soud zvlášť nezohledňoval, jaký nemovitý majetek každý z rodičů má a na co si mohli našetřit. Jelikož mají oba rodiče příjmy dost slušné na to, aby mohli platit slušné výživné, krajský soud uvedl, že další, spíše pomocná hlediska ponechal stranou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Především rozporoval způsob, jakým krajský soud stanovil výši výživného a jeho nedoplatku. Považoval jej za nepřesvědčivý, netransparentní, nepřezkoumatelný a obsahující prvky libovůle. Jádrem stěžovatelovy argumentace je, že krajský soud stanovil výši výživného pouze na základě příjmů rodičů, které dosadil do doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti. Učinil tak navzdory znění zákona (§ 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a judikatury Ústavního soudu, z níž plyne povinnost brát v úvahu celkový majetek povinných. Konkrétně stěžovatel namítl, že nevidí důvod, aby v rámci střídavé péče platil vyšší výživné než matka, která má sice nižší příjem než on, ale vlastní několik nemovitostí (konkrétněji uvedl, že majetkové poměry matky, tj. vedlejší účastnice, jsou zhruba dvakrát vyšší než jeho, rozdíl je cca 5 mil. Kč). Ve výsledku tak jako méně majetný rodič platí vyšší výživné než majetnější matka (vedlejší účastnice). Podle stěžovatele se krajský soud nevypořádal s argumentací účastníků řízení, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud jednoduše uzavřel, že stanovení výživného podle tabulky je nejjednodušší. Dále stěžovatel brojil proti zpětnému zvýšení dluhu na výživném ze strany krajského soudu. Možnost zpětného zvýšení výživného by měly podle stěžovatele soudy aplikovat jen výjimečně. V daném případě je takové zvýšení značně nepřiměřené. Stěžovateli chybělo pouhých 14 % času, aby pečoval o děti stejnou měrou jako matka. Tomu neodpovídá zpětné zvýšení výživného pouze stěžovateli z 10 000 Kč na 23 500 Kč měsíčně. Stěžovatel se tak ptá, proč bylo zvýšení nařízeno, když nebylo prokázáno spotřebování původního výživného, proč soud nenařídil tvorbu úspor pro děti a proč znovu postupoval jen mechanicky podle ministerské tabulky. Obecné soudy se nevypořádaly ani se stěžovatelovým návrhem, aby nedoplatek na výživném uhradil na účty dětí namísto k rukám matky. Rozhodnutí krajského soudu navíc bylo nepředvídatelné a překvapivé. Ačkoliv oba soudy vycházely z prakticky totožných podkladů, ten odvolací zvýšil dluh na výživném z 58 500 Kč na 238 500 Kč. Krajský soud totiž nepředestřel účastníkům svůj záměr mechanicky aplikovat ministerskou tabulku pouze na základě příjmů. Konečně stěžovatel poukázal na chybnou aplikaci pravidel plynoucích z tabulky Ministerstva spravedlnosti na daný případ. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu ve shora uvedeném rozsahu a současně navrhl, aby Ústavní soud nařídil odklad vykonatelnosti téhož rozsudku ve výroku III (dluh na výživném).
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ustáleně zastává zdrženlivý a obzvláště rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování ve věcech týkajících se stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především záležitostí obecných soudů, které v řízení mají k dispozici odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (viz např. usnesení ze dne 21. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 3214/23 ). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2024 sp. zn. I. ÚS 1253/24 a judikatura tam citovaná).
6. Ústavní dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu nepředstavuje zcela extrémní rozhodnutí založené na naprosté libovůli.
7. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že při posuzování návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je obecný soud povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [např. nález ze dne 12. září 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. V tomto ohledu Ústavní soud také judikoval, že je při rozhodování třeba brát v potaz celkové majetkové poměry povinných a jejich životní úroveň [např. stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 1. února 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377)].
8. Je však namístě zohlednit, v jakých typových situacích Ústavní soud shledal ono extrémní vykročení z pravidel a ke kasačnímu zásahu přistoupil. Ústavněprávní intenzity případy spojené s výší výživného dosahují, pokud jsou zasaženy následující zásadní ústavní principy, často ve spojení s právem na spravedlivý proces: potřeby nezletilých dětí a nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 3214/23 ) či lidská důstojnost povinného rodiče (např. nález Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2024 IV. ÚS 2173/23).
9. Co se týče stanovení výživného a potřeb dítěte, v nálezu ze dne 8. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47) Ústavní soud uvedl, že při hodnocení majetkových poměrů rodiče je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života. V tomto případě byl povinný (otec) po chirurgickém zákroku v pracovní neschopnosti, která vyústila v řízení o přiznání invalidního důchodu. Z těchto důvodů došlo k poklesu jeho příjmu a ke snížení výše výživného na děti. Ústavní soud přistoupil ke kasačnímu zásahu, neboť výše výživného neodpovídala odůvodněným potřebám nezletilých dětí a obecné soudy při rozhodování nevzaly v potaz, že povinný byl též (spolu)vlastníkem několika nemovitostí. Ústavní soud uvedl, že pokud by výživné odpovídající odůvodněným potřebám dětí nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít [viz též nález ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), kde obecné soudy neobjasnily, zda nemovitý majetek otce mohl být použit k uhrazování výživného vedle jeho nižších příjmů].
10. Co se týče výše výživného a důstojnosti povinného, Ústavní soud dříve konstatoval, že smyslem výživného je zajistit důstojnost těch, v jejichž prospěch je někomu uloženo platit výživné; zároveň ovšem nelze přehlížet, že je třeba respektovat důstojnost toho, kdo má výživné platit. Zvláště u sociálně slabých povinných rodičů je proto třeba, aby obecné soudy hodnotily celkové majetkové poměry povinného zvlášť pečlivě a citlivě a braly v potaz reálnou situaci v daném čase a místě (nález sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ).
11. Z hlediska práva na spravedlivý proces pak Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí obecných soudů o výživném v případech, kdy kumulace vad vede k naprosto nevyhovujícímu odůvodnění, které opomíjí zásadní fakta nebo které nestaví najisto fakta, z nichž činí závěry [např. nález ze dne 16. března 2021 sp. zn. III. ÚS 3001/20 (N 54/105 SbNU 121)], popř. v případech extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy [např. nález ze dne 17. května 2016 sp. zn. I. ÚS 1437/15 (N 87/81 SbNU 449)].
12. Ani jedna z těchto linií nálezové judikatury Ústavního soudu na nyní posuzovaný případ nedopadá. Stěžovatel i vedlejší účastnice mají solidní příjmy a životní úroveň, o čemž nebylo sporu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti ostatně sám označil za vysokopříjmového zaměstnance, neboť jeho příjmy dosahují čtyřnásobku průměrné mzdy (krajský soud uvedl, že u stěžovatele činí mzda v průměru 132 tis. Kč, u matky 52 tis. Kč). Z tohoto pohledu jde tudíž o opačný případ než výše zmíněné. Z dokazování ohledně výše příjmů rodičů před obecnými soudy bylo zřejmé, že tyto příjmy budou jistě dostačovat k uhrazení odpovídajícího výživného a že potřeba zpeněžit část majetku není za daného stavu namístě. Obavy o dosažení dostačujícího výživného nebo o důstojnost povinného, které byly zásadní pro kasační zásahy Ústavního soudu ve výše zmíněných rozhodnutích, zde nepřichází v úvahu.
13. Tímto způsobem je také třeba interpretovat stěžovatelem rozporovanou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud formuloval svou výchozí úvahu pro stanovení výživného následovně: Odvolací soud považoval za vhodné při stanovení výživného vycházet z doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti, neboť je to předvídatelné a snadno přezkoumatelné; vzhledem k tomu, že rodiče mají jasně dané příjmy a že ty jsou poměrně vysoké, je tento způsob nejjednodušší. Odvolací soud zvlášť nezohledňoval, kdo z rodičů má jaký nemovitý majetek či kdo si na co mohl našetřit, neboť oba rodiče mají příjmy dost slušné na to, aby mohli platit slušné výživné, a proto další - spíše pomocná hlediska - bylo možné nechat stranou. (bod 14 rozsudku krajského soudu)
14. Ústavní soud považuje takto formulované zdůvodnění za značně zjednodušené, povrchní a na samé hranici přezkoumatelnosti s ohledem na to, jaká jsou zákonná kritéria pro rozhodování o rozsahu výživného v § 913 občanského zákoníku. Nicméně při zvážení kontextu majetkových poměrů obou rodičů, které nejsou nijak ohromující (z tvrzení stěžovatele vyplývá hodnota majetku vedlejší účastnice cca 10 mil. Kč a stěžovatele cca 5 mil. Kč), s přihlédnutím k výši stanoveného výživného oproti solidním příjmům rodičů, a při znalosti výše shrnutých judikatorních standardů Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby jen pro nedostatky odůvodnění přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí svým nálezem. Ve světle výše uvedené judikatury Ústavního soudu je totiž třeba rozsudek krajského soudu vykládat tak, že oba rodiče mají dostatečné příjmy na placení výživného odpovídajícího potřebám dětí a životní úrovni jejich rodičů, a jejich majetkové poměry nejsou natolik rozdílné, aby jejich řádné zhodnocení, jak stanoví § 913 občanského zákoníku, vedlo k zásadně jinému výsledku řízení před obecnými soudy, to vše za situace, kdy stanovené výživné nelze označit vzhledem ke všem okolnostem za extrémně vysoké či nízké, v rozporu s odůvodněnými potřebami oprávněných dětí či s lidskou důstojností povinného.
15. Nejde zde o výše zmíněné případy, kde bylo - z ústavněprávního hlediska - nutné podrobně zkoumat také nemovitý majetek povinného kvůli jeho nízkým příjmům, které nepostačovaly na odpovídající výši výživného jako takového nebo s ohledem na odůvodněné potřeby oprávněných dětí, popř. kvůli zásahu do lidské důstojnosti povinného. Ze stejných důvodů nelze spatřovat porušení stěžovatelových práv ani ve stanovené povinnosti uhradit zpětně dluh na výživném. Zásah do minimálně nutných výdajů povinného rodiče na jeho život zde nepřicházel v úvahu (srov. citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ).
16. Ani stěžovatelem namítané procesní vady a tvrzená porušení práva na spravedlivý proces nedosahují takové intenzity, aby mohly vést k opodstatněnosti ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud vyložil výše, kasační zásah přichází v úvahu pouze v extrémních případech. Takovým však nyní posuzovaný případ není. Obecné soudy sice na samé hranici, ale z ústavněprávního hlediska ještě dostatečně zdůvodnily svá rozhodnutí, vymezily rámec, v němž se pohybovala jejich volná úvaha o určení výše výživného. Jak Ústavní soud vysvětlil v předchozím odstavci, také stěžovatelem rozporovaná část rozsudku krajského soudu je akceptovatelná, pokud je čtena optikou existující judikatury. V samotném následování tabulky Ministerstva spravedlnosti k určování výživného pak nelze spatřovat protiústavnost. Jedná se o doporučující, nezávazný nástroj mající za cíl zvýšení transparentnosti a konzistence rozhodování soudů o výživném. Co se týče rozhodování obecných soudů o zpětném uhrazení dluhu na výživném, vzal krajský soud v potaz práva stěžovatele a rozhodl způsobem, který měl vyloučit překvapivost a nepřiměřenou tvrdost uložené povinnosti, a vyvrátil některá tvrzení, resp. odmítl požadavky vedlejší účastnice (viz bod 17 rozsudku krajského soudu).
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že do stěžovatelových práv nebylo zasaženo v protiústavní intenzitě, a proto se zvlášť nezabýval parciálními námitkami stěžovatele ani jeho řečnickými otázkami.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na to Ústavní soud zvlášť nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na nařízení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu