Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. S. F., zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 35, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2011, čj. 30 Cdo 2017/2009 - 198, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2008, čj. 1 Co 291/2007 - 144, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obecné soudy se, podle stěžovatelky, nedostatečným způsobem vypořádaly především s otázkou, jakým způsobem byly získávány informace ze strany žalované a jaký byl skutečný motiv zveřejnění difamačních informací z její strany (jednalo se o sepsání a odesílání dopisů zaměřených proti stěžovatelce a její činnosti jako správkyně konkursní podstaty). Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů, zejména s pravdivostí některých tvrzení žalované.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, protože není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody, protože není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Na základě argumentů stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a z něho vzešlých rozhodnutí. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky, z toho dvakrát řízením odvolacím a dovolacím. V dané věci obecné soudy, na základě řádného dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V postupu obecných soudů, při výkladu a aplikaci ustanovení o právu na ochranu osobnosti (občanské cti a dobré pověsti) Ústavní soud neshledal rozpor se žádnými základními právy stěžovatelky. Nebylo tedy zjištěno nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu