Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Hanou Kukrálovou, advokátkou, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 68 Co 410/2023, 68 Co 18/2024-795, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a nezletilých V. K. a A. K a J. K., zastoupeného Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou, sídlem Tyršova 434, Kosmonosy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Předmětem tohoto řízení je zejména respektování nejlepšího zájmu dětí při svěření do asymetrické střídavé péče v kontextu níže uvedených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník (J. K.) se v roce 2018 rozváděli a jejich nezletilé děti (vedlejší účastníci A. a V. K.) byly svěřeny do péče matky (stěžovatelky). Otec (vedlejší účastník) následně podal návrh na změnu výchovy dětí, který Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl a současně upravil styk dětí s otcem (děti se s otcem stýkaly od čtvrtka v lichém týdnu do pondělí následujícího sudého týdne a v sudém týdnu od středy do čtvrtka, prázdninový styk byl upraven ve prospěch matky).
3. Stěžovatelka podala v roce 2022 návrh na zúžení rozsahu styku dětí s otcem a na zvýšení výživného. V návaznosti na to podal otec návrh na svěření dětí do střídavé péče, eventuálně na snížení výživného a rozšíření styku.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. září 2023 zamítl návrh stěžovatelky na zúžení styku a svěřil děti do asymetrické střídavé péče obou rodičů (v sudém týdnu mají být děti v péči otce od čtvrtka do středy následujícího lichého týdne, v lichém týdnu mají být děti v péči matky od středy do čtvrtka následujícího sudého týdne; péči pro období školních prázdnin a svátků soud rozdělil rovnoměrně). Opravným usnesením pak obvodní soud doplnil výrok o předběžné vykonatelnosti rozsudku.
5. Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se nevyslovuje jeho předběžná vykonatelnost, a ve zbytku jej potvrdil. Souhlasil s obvodním soudem, že je v nejlepším zájmu dětí, aby se na jejich výchově a péči o ně podíleli oba rodiče, z toho matka v časově širším rozsahu. Z dokazování nevyplynulo, že by některý z rodičů nebyl schopen péče o děti. Každý z nich sice praktikuje odlišný výchovný model, ani jeden z těchto modelů však není špatný. Více výchovných přístupů je pro děti přínosem. Je na rodičích, aby dětem vysvětlili své jednání a očekávání. Přání dětí, které chtěly trávit více času s matkou, soud zohlednil v asymetrickém rozložení střídavé péče.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapitulovala dosavadní průběh řízení a především svoji argumentaci před obecnými soudy. Rozhodnutí městského soudu je podle ní svévolné a překvapivé, ignoruje přání a nejlepší zájem dětí i vyjádření kolizního opatrovníka, který navrhoval zachování stávajícího modelu péče, tedy výlučné péče matky se širokým stykem dětí s otcem. Právě přání dostatečně rozumově a emočně vyspělých dětí je nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jejich nejlepšího zájmu. Městský soud též zcela přehlížel potíže dětí, které se řeší v pedagogicko-psychologické poradně, u dětské psycholožky a jsou patrné i ze zpráv třídních učitelů. Napadené rozhodnutí dětem upírá právo na šťastné a bezstarostné dětství. Stěžovatelka proto namítá porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu rodiny a zvláštní ochranu dětí dle čl. 32 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu dle 36 odst. 1 Listiny, porušení povinnosti respektovat nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a porušení participačních práv dětí dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
7. Stěžovatelka zároveň navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu. Poukazovala na to, že se děti v péči otce trápí, stěžují si na něj a odmítají k němu odejít. Citlivě vnímají, že soud nevyslyšel jejich přání. Jejich vztah k otci se komplikuje. Výkonem rozsudku městského soudu tedy může vzniknout závažná újma v důsledku nerespektování nejlepšího zájmu dítěte, odklad vykonatelnosti naopak není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
8. Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se vypořádal se zjištěným skutkovým stavem i stanovisky účastníků řízení, a to s důkladnou pozorností k nejlepšímu zájmu dětí.
9. Otec (vedlejší účastník) podal obsáhlé vyjádření, v němž komentoval a vyvracel každé dílčí tvrzení stěžovatelky, většinu z nich označil za neprokázané či nepravdivé. Problematický vztah s otcem nemají děti, nýbrž stěžovatelka. Názor kolizního opatrovníka ohledně zachování výlučné péče matky se širokým stykem otce neodpovídá judikatuře Ústavního soudu. Závěry soudů vycházejí z provedeného dokazování. Soudy snížily počet střídání dětí mezi rodiči, což odpovídá vyjádření dětí, že jim časté střídání nevyhovuje. Otec považuje rozhodnutí městského soudu za správné, ačkoli má za to, že děti mohly být svěřeny i do rovnoměrné střídavé péče. Děti nemají žádné psychické potíže. Stěžovatelka označuje děti na jednu stranu za nevyzrálé pro pobyt u otce a zároveň za dostatečně vyzrálé, aby jejich názor mohl být hlavním vodítkem pro rozhodnutí soudu. Soudy názor dětí zohlednily a náležitě odůvodnily, proč od něj částečně odhlédly ve vztahu k rozvržení konkrétních dní. Názor dítěte není pro soud zcela závazný. Děti navíc byly v souvislosti s formulováním svého názoru vystaveny nevhodnému chování matky. Otec dále poukázal na to, že stěžovatelka tvrdí zásah do soukromého a rodinného života dětí, nikoli do svých práv. Stejně tak stěžovatelka nenamítá zásah do svého práva na spravedlivý proces, nýbrž poukazuje na porušení participačních práv dětí. Otec ponechává na posouzení Ústavního soudu, zda se stěžovatelka může dovolávat porušení práv za nezletilé děti.
10. Otec považuje za nedůvodný i stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti. Poukázal na to, že napadené rozhodnutí fakticky pouze rozšířilo jeho péči o děti oproti dřívější úpravě styku o dva dny v měsíci. Tvrzení stěžovatelky označil za nepodložená, děti čas s ním prožívají radostně.
11. Nezletilí vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
12. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření k ústavní stížnosti na vědomí.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 , U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 , N 110/77 SbNU 607, bod 19).
15. Stěžovatelčiny námitky se týkají v prvé řadě otázky porušení participačních práv dětí. V tomto směru však Ústavní soud upozorňuje, že právo dítěte být slyšeno ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, zaručené v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, je osobním právem dítěte, nikoli právem jeho rodiče či jiné osoby na to, aby bylo dítě v řízení vyslechnuto (nález ze dne 17. května 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 , N 81/94 SbNU 104, bod 27, či usnesení ze dne 4. ledna 2019 sp. zn. II. ÚS 4097/18 , bod 10, a již citované usnesení sp. zn. II. ÚS 2598/20 , bod 14). Porušení participačních práv dítěte se sice může promítnout do porušení práva rodiče na spravedlivý proces, avšak pouze tehdy, představuje-li zásadní vadu při zjišťování skutkového stavu (nálezy ze dne 29. října 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 , N 180/96 SbNU 263, bod 39, či ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 , N 235/87 SbNU 811, bod 44).
16. Stěžovatelka má za to, že městský soud k projevenému názoru dětí nedostatečně přihlédl. V tomto směru Ústavní soud judikuje, že ačkoli je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem pro rozhodování opatrovnického soudu, nemůže být jeho jediným podkladem. Věc je třeba posuzovat v celkovém kontextu rodinné situace tak, aby byl prioritním hlediskem zájem dítěte (nález ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , N 8/98 SbNU 56, bod 25). Ačkoli je zásadním vodítkem pro hledání nejlepšího zájmu dítěte jeho přání (za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé), není možné založit rozhodnutí soudu pouze na něm a upustit od pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů (již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1943/14 , bod 21). Nicméně pokud soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dětí přihlédnout, musí své závěry patřičně odůvodnit.
17. Z formulace čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při rozhodování týkajícím se dítěte, zároveň vyplývá, že nejde o jediné hledisko, které mají soudy zvažovat. Nejlepší zájem dítěte je tedy nutno vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy, má však v tomto poměřování vysokou prioritu (nálezy ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 , N 176/74 SbNU 529, či ze dne 20. ledna 2015 sp. z. II. ÚS 2919/14 , N 7/76 SbNU 115, bod 15).
18. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud uvedené principy respektoval. Vycházel ze zájmu dětí řádně zjištěného zejména obvodním soudem, jenž děti přímo vyslechl (a měl též k dispozici záznam z pohovoru, který s dětmi provedl orgán sociálně-právní ochrany dětí). Obecné soudy přání dětí zohlednily (tím, že děti svěřily do asymetrické střídavé péče ve prospěch matky) a zároveň vysvětlily, v jakých aspektech se od něj odchýlily a proč (dle jejich názoru je v zájmu dětí být v péči obou rodičů, které v tomto směru shledaly srovnatelně způsobilými).
19. Rozhodnutí městského soudu zároveň neodporuje judikatuře Ústavního soudu ke svěřování dětí do péče rodičů po jejich rozvodu (či rozchodu). V ní je opakovaně zdůrazňováno, že je zpravidla v zájmu dítěte být v péči obou rodičů. Mezi kritéria, která musí obecné soudy vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření dítěte do péče, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě svěření dítěte do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a naplnění jeho fyzických, vzdělávacích, emocionálních, materiálních a jiných potřeb a (4) přání dítěte. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z toho, že zájmem dítěte je být v péči obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, ovšem nikoli pouze s odkazem na ochranu práv druhého rodiče, který žádné silnější právo na péči o dítě nemá. I zde bude zpravidla důvodem ochrana nejlepšího zájmu dítěte (například pokud by v důsledku zdravotního stavu dítěte pro ně byla střídavá péče nepřiměřenou zátěží, podle okolností může být překážkou střídavé péče i zhoršená komunikace rodičů; srov. nálezy ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , N 236/75 SbNU 629, či ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , N 105/73 SbNU 683, jakož i mnoho dalších, jež tyto dva přehledně shrnují).
20. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud se těmito kritérii při rozhodování o střídavé péči řídil. Stěžovatelka nevznáší žádnou konkrétní námitku, která by závěry městského soudu ve světle citované judikatury zpochybnila, s výjimkou toho, že městský soud nerozhodl na základě přání dětí. K tomu Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že přání dětí je důležité, nikoli však jediné kritérium pro rozhodování v opatrovnických věcech. Městský soud se vedle něj zaměřil zejména na schopnost obou rodičů postarat se o děti, což citované judikatuře odpovídá. Zároveň zde nejsou - respektive stěžovatelka netvrdí - žádné závažné okolnosti, které by střídavou péči vylučovaly. Za této situace nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí městského soudu odporovalo nejlepšímu zájmu dětí či bylo z jiného důvodu neústavní.
21. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
22. Jelikož Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento návrh nyní sdílí osud ústavní stížnosti, a proto i jej Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu