Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Lompejové, zastoupené JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou, sídlem Urxova 430/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 351/2023-38 ze dne 2. 5. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a a) Krajského úřadu Zlínského kraje, b) Ing. Marka Lompeje, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Nejvyšší správní soud ("NSS") porušil především její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský úřad Otrokovice ("stavební úřad") v červenci 2020 nařídil stěžovatelce a jejímu manželovi odstranit stavbu betonového oplocení u jejich rodinného domu (rozhodnutí stavebního úřadu č. j. SÚ /32207/2020/SKR ze dne 29. 7. 2020). Vedlejší účastník a) rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil: z výroku vypustil podmínku, že v průběhu a po odstranění stavby bude příslušný pozemek zabezpečen proti vniku neoprávněných osob; ve zbytku bylo rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno (rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje č. j. KUZL 77889/2020 ze dne 25. 11. 2020).
3. Krajský soud v Brně ("krajský soud") správní žalobu stěžovatelky a jejího manžela proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl; dospěl k závěru, že správní orgány řádně vedly řízení o odstranění stavby, zachovaly rovnost účastníků, zabývaly se jejich podněty a vypořádaly všechny námitky. Na místě původního dřevěného oplocení stěžovatelka a její manžel vybudovali masivní oplocení z betonových tvárnic, nešlo o udržovací práci, nýbrž o podstatnou změnu původního plotu. Podle krajského soudu stavba oplocení nepotřebovala stavební povolení, avšak vyžadovala územní rozhodnutí nebo územní souhlas.
Z tohoto důvodu nebyla podstatná výška plotu, neboť stavební zákon v aplikovaném znění neobsahoval žádné ustanovení, které by možnost stavby oplocení bez povolení připouštělo vzhledem k jeho výšce. Jelikož stěžovatelka a její manžel neměli územní rozhodnutí ani územní souhlas a nepožádali o dodatečné povolení stavby (ač byli opakovaně poučeni), odstranění stavby bylo zákonné (rozsudek krajského soudu č. j. 29 A 6/2021-116 ze dne 30. 8. 2023).
4. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky a jejího manžela zamítl jako nedůvodnou.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka předně uvádí, že s manželem dlouhodobě opravovali rodinný dům; cílem oprav bylo dosažení komfortu celé rodiny, nikoliv zlý úmysl či zvelebení svého vlastnictví na úkor sousedů. V roce 2013 manželé nahradili dřevěný plot betonovým oplocením; plot se skládá z betonových tvarovek a pilířů výšky 1,9 - 2,17 m a betonové tvarovky přesahují na sousední pozemek cca 8 cm. Jednání v dobré víře se však dostalo do střetu se zájmy souseda, který započal řadu malicherných sporů.
Stavební řízení ve věci odstranění plotu bylo vedeno bezmála 11 let a v dnešní době je zbourání plotu bezúčelné. Odstranění stavby nemá žádný dopad na každodenní život, nechrání veřejný zájem ani oprávněný zájem sousedů. Správní soudy a orgány vykládaly právo formalisticky a neracionálně. Rozhodnutí naplňuje charakter trestu ve smyslu vydání zbytečné energie i výdajů k odstranění stavby a následné realizace stejné stavby nové: s účinností "nového stavebního zákona" totiž bylo oplocení, které je předmětem sporu, zařazeno do tzv. volného režimu, což znamená, že k jeho výstavbě není třeba žádného rozhodnutí ani souhlasu souseda.
Zásah do vlastnického práva stěžovatelky není proporcionální. Stěžovatelka při výstavbě plotu nepochybila: osobně navštívila stavební úřad, kde vyložila příslušné referentce svůj záměr; ta stěžovatelku ubezpečila, že pro rekonstrukci není třeba ingerence stavebního úřadu. Stěžovatelka u soudu navrhla výslech referentky, který nebyl proveden; jednala v dobré víře ve vyjádření úřední osoby. Původní oplocení nebylo odstraněno jako celek, ale byly odstraněny jen dřevěné části; nedošlo k zásahu do původní konstrukce a závěr, že šlo o výstavbu nového plotu, je proto nesprávný.
Přístup správních soudů a orgánů způsobuje stěžovatelce škody, které zahrnují nejen budoucí materiální ztráty, ale také zbytečné stresy a obtíže. Bude-li nyní plot odstraněn, bude staticky narušena terasa domu stěžovatelky a ohrožen dům souseda (jak vyplývá z vypracovaného posudku). Nesmyslné odstranění plotu, který odděluje stěžovatelku od okolního světa, by vážně narušilo její osobní sféru i soukromý a rodinný život; plot jí poskytuje pocit bezpečí. NSS porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, protože nezohlednil nález sp. zn. I.
ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020 (N 92/100 SbNU 110), jež se týkal obdobné věci.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku stěžovatelce ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč stavba betonového oplocení podle aplikované právní úpravy stavebního zákona územní souhlas nebo územní rozhodnutí vyžadovala (body 7-10 rozsudku NSS) a proč nešlo o udržovací práce (bod 12). NSS zároveň zdůraznil, že stěžovatelka a její manžel nepožádali o dodatečné povolení stavby, ačkoliv je na tuto možnost stavební úřad opakovaně upozorňoval (bod 11 tamtéž). NSS se v napadeném rozsudku zabýval i vymezením odstraňované stavby; uvedl, že odstranění části dříve vybudované terasy či opěrné zdi předmětem řízení o odstranění stavby nebylo, takže nemohla být ohrožena terasa či rodinný dům (bod 13 tamtéž).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1956/19 , ve kterém Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění části stavby představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy je odstranění části stavby zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závažným způsobem, ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany. Nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva nastává zejména tehdy, kdy změnou hmotněprávní úpravy stavba jako celek spadá do tzv. volného režimu (nepodléhá žádnému veřejnoprávnímu povolení), kdy skutkové okolnosti případu svědčí o zcela marginálním překročení předpisů ze strany vlastníka, kdy v průběhu správního řízení vyjde dostatečně najevo, že práva jiných subjektů nejsou stavbou ve stávající podobě dotčena, příp. kdy různým postupem stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům v obdobném postavení se stávající územní rozhodnutí stalo obsoletním.
9. Podle Ústavního soudu však závěry citovaného nálezu na stěžovatelčinu věc vztáhnout bez dalšího nelze. Odstranění stavby ve věci stěžovatelky není nepřiměřené, a to bez ohledu na to, zda se příslušná úprava pro výstavbu oplocení obdobného typu v současnosti změnila. Stěžovatelka a její manžel - na rozdíl od věci projednávané v nálezu sp. zn. I. ÚS 1956/19
- vystavěli masivní betonové oplocení, aniž by o požadované veřejnoprávního povolení vůbec zažádali. Ve věci stěžovatelky tedy nešlo o "zcela marginální překročení předpisů ze strany vlastníka". Není nepřiměřené, že stěžovatelka s manželem nyní musí nést důsledky svého protiprávního jednání v podobě odstranění betonového plotu.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu