Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 12 T 25/2023-276 ze dne 29. června 2023, ve spojení s návrhem na zrušení části druhé věty § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Okresní soud v Brno-venkov ("okresní soud") nepřipustil stěžovatelku napadeným usnesením do trestního řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. V předmětném řízení byl manžel stěžovatelky stíhán a obviněn pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí [§ 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku]. Poškozená stěžovatelka uplatnila nárok na nemajetkovou újmu řádně a včas, ale soud se jím v trestním řízení odmítl zabývat. Okresní soud zohlednil insolvenční řízení vedené proti stěžovatelce a obžalovanému coby dlužníkům (sp. zn. KSBR 3 INS 8008/2022) a odkázal na § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého nelze za trvání účinků rozhodnutí o úpadku rozhodovat o pohledávkách, týkajících se majetkové podstaty, vyjma (mj.) náhrady nemajetkové újmy v trestním řízení, v němž byl zajištěn majetek.
Stěžovatelka byla dlouhodobě vystavena manželovu násilí a je zvlášť zranitelnou obětí [§ 2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)]. Připouští, že jí nemusel být nárok na náhradu nemajetkové újmy přiznán podle § 229 odst. 1 trestního řádu, neměla však být z řízení "vyloučena" postupem podle § 206 odst. 3 trestního řádu. Stát neprojevil žádnou snahu chránit ji, v adhezním řízení jí nic nepřiznal, do civilního řízení ji neodkázal a označil ji za osobu, které právo poškozené nepřísluší; proto navrhuje zrušit napadené usnesení.
4. Dále má stěžovatelka za to, že § 140b insolvenčního zákona znevýhodňuje poškozené, kteří na rozdíl od orgánů veřejné moci nemohou nechat zajistit majetek pachatele, a proto navrhuje i zrušit § 140b insolvenčního zákona ve slovech "pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka".
5. Ústavní soud k věci vyžádal spis a vyjádření okresního soudu. Předsedkyně senátu zrekapitulovala průběh řízení, konstatovala schválení dohody o vině a trestu v hlavním líčení dne 29. června 2023 (č. j. 12 T 25/2023-273) a poukázala na usnesení Krajského soudu v Brně v obdobné věci (č. j. 4 To 39/2022-431 ze dne 19. dubna 2022). Rozhodnutí nepovažuje za účelové, stěžovatelka byla za poškozenou považována a usnesením bylo rozhodnuto "pouze o tom, že poškozená se k trestnímu řízení nepřipouští s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, nikoliv, že není vůbec poškozenou".
Dále odkázala na komentářovou literaturu vztahující se k této otázce s tím, že neumožní-li poškozenému uplatnit nárok na náhradu (nemajetkové újmy), nebrání mu to ve výkonu procesních práv (§ 43 odst. 1 trestního řádu). Se stěžovatelkou "bylo celé trestní řízení zacházeno jako s poškozenou, byla řádně vyrozumívána o konání hlavního líčení ... a o jejím nepřipuštění s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení bylo rozhodnuto až poté, co v rámci dokazování vyšlo najevo, že se ona společně s odsouzeným nacházejí v úpadku."
6. Stěžovatelka v replice uvedla, že po sedmi letech domácího násilí "se s obrovskou pokorou, považuje za osobu, které práva poškozené přísluší". Podle ní odkaz na § 206 odst. 3 trestního řádu naznačuje, že nepřipuštění se netýká "jen" nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale zpochybňuje její postavení poškozené a neusnadňuje jí cestu k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. června 2023 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) má za to, že okresní soud nechránil práva poškozené ale obžalovaného. Svou účast u hlavního líčení nepovažuje stěžovatelka za adekvátní, neboť se jí nedostalo náhrady nemajetkové újmy za léta bití a ponižování. Byla-li by odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních jako oběť trestné činnosti (§ 229 trestního řádu), byla by její pozice v pozdějším řízení nesrovnatelně lepší, neboť pachatel by nemohl být od placení nemajetkové újmy osvobozen (§ 416 insolvenčního zákona).
7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu soudů povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li svévole.
8. Ze spisu okresního soudu vyplývá, že stěžovatelka před jednáním soudu vycestovala a svá práva uplatňovala výhradně prostřednictvím zmocněnce, který se zúčastnil hlavních líčení dne 18. května 2023 i 29. června 2023, při nichž se dotazoval obviněného a přednesl závěrečný návrh. Teprve poté okresní soud vydal napadené usnesení a následně rozsudek, jímž schválil dohodu o vině a trestu.
9. Poškozenému v trestním řízení přísluší celá řada procesních práv (navrhovat doplnění dokazování, nahlížet do spisů, účastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, účastnit se hlavního líčení, atd.), nikoli jen právo na peněžní satisfakci. Oběť trestného činu má rovněž právo učinit prohlášení o dopadu na svůj život (§ 43 odst. 4 trestního řádu), a soudu tak zprostředkovat vlastní náhled na trestní věc. Stěžovatelce tato práva ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu upřena nebyla, pouze jí nebyla přiznána možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy přímo v trestním řízení, aniž by jí však bylo znemožněno právo uplatnit později nárok "na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem".
10. V ústavní stížnosti přesto stěžovatelka vyjadřuje svoji nespokojenost a z toho dovozuje porušení svých práv poškozené v trestním řízení, v němž však měla možnost svá práva realizovat; nevyužila-li ji, nejde o zásah do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) ani práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka nebyla zbavena práva domáhat se náhrady nemajetkové újmy, a nebylo tedy porušeno její právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku, že o věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel, nezaručuje však, že každé rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Nevyhověl-li okresní soud majetkovému nároku stěžovatelky, nejde ani o odnětí zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), ani o porušení práva na rovnost účastníka řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Společně s ústavní stížnosti může být podán návrh na zrušení (části) zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Osud takového návrhu sdílí osud ústavní stížnosti, a proto, byla-li odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, rozhodl Ústavní soud stejně o připojeném návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu