Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti postupu Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, spočívající v nekonání účinného vyšetřování vedeného Policií České republiky - Krajským ředitelstvím policie Libereckého kraje, územním odborem Liberec, 2.
oddělením obecné kriminality, pod sp. zn. KRPL-65682-37/TČ-2023-180572, a Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci pod sp. zn. 2 KZN 215/2024, č. j. 2 KZN 215/2024-21, resp. o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci č. j. ZN 3573/2023-41 ze dne 22. února 2024 a proti usnesení Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality č. j. KRPL-65682-37/TČ-2023-180572 ze dne 20.
prosince 2023, za účasti Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal trestní oznámení, neboť podle něj mohlo dojít ke spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku (popřípadě zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby z nedbalosti podle § 330 trestního zákoníku) tím, že (zjednodušeně řečeno) mu bylo jakožto vlastníku zahradní chatky na pozemku ve vlastnictví jiné osoby - města H. - bráněno v přístupu k ní uzamčením brány areálu, v němž se jeho zahradní chatka nachází.
Pro účely řízení postačí ve stručnosti konstatovat, že jeho trestní oznámení bylo usnesením policejního orgánu ze dne 20. prosince 2023, označeným v návětí tohoto usnesení, odloženo s poukazem na subsidiaritu trestní represe s odůvodněním, že jde v podstatě o občanskoprávní spor, který nemá být řešen prostředky trestního práva. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu byla zamítnuta usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 22.
února 2024 č. j. ZN 3573/2023-41. Stěžovatel se pak obrátil ještě na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočku v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství") s podnětem k výkonu dohledu dle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, resp. s žádostí o přezkoumání postupu státního zástupce a policejního orgánu. Krajské státní zastupitelství stěžovateli přípisem č. j. 2 KZN 215/2024-21 ze dne 2. května 2024 sdělilo, že jeho podnět je nedůvodný, že spor je nutno řešit občanskoprávní cestou, že nebyl důvod pro zahájení trestního stíhání a že okresní státní zástupkyně nijak nepochybila.
2. Stěžovatel podal u Ústavního soudu dne 3. července 2024 proti postupu policejního orgánu a krajského státního zastupitelství ústavní stížnost, v níž - s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. března 2015 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. srpna 2014 - namítal porušení svého základního práva na "účinné vyšetřování" vyplývajícího z práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
3. Včasnost ústavní stížnosti stěžovatel zjevně odvíjí od sdělení krajského státního zastupitelství o vyřízení jeho podnětu k dohledu ze dne 2. května 2024, jež mu bylo doručeno dne 6. května 2024. Právě toto sdělení označuje za rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně jeho práva. Nutno připustit, že Ústavní soud sám v řadě svých usnesení považoval uplatnění podnětu k výkonu dohledu za účinný procesní prostředek k ochraně práva a trval na jeho vyčerpání při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti (byť nejde o procesní prostředek v dispozici stěžovatele, omezený nějakou lhůtou, s jehož uplatněním by bylo spojeno zahájení nějakého řízení, resp. jde o kontrolní a řídící prostředek uvnitř soustavy státního zastupitelství), proto nutno považovat ústavní stížnost stěžovatele za včasnou i ve vztahu k usnesením policejního orgánu a okresního státního zastupitelství.
4. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pouze porušení práva na účinné vyšetřování. Povinnost vést účinné vyšetřování vyvěrá z pozitivních závazků státu při ochraně nejdůležitějších, zpravidla nederogovatelných základních práv a svobod, typicky z čl. 2 (právo na život) či čl. 3 (zákaz mučení) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jiných. Právem na účinné vyšetřování se v minulosti zabýval již několikrát i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 27. června 2017, sp. zn. III. ÚS 1264/17 , nález ze dne 12.
srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. srpna 2015). Ústavním soudem je právo na účinné vyšetřování vykládáno jako garance řádného procesu, nikoliv jako garance určitého výsledku (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. srpna 2017). Právo na účinné vyšetřování tak není univerzální základní právo, které by bylo garantováno každému poškozenému za všech okolností, jde naopak o právo, které má subsidiární povahu a jeho uplatnění úzce souvisí s ochranou hmotných základních práv a svobod.
Je přitom třeba zkoumat, zvláště pak v případě trestné činnosti, která zasahuje do majetkových práv, zda existuje efektivní možnost ochrany jinými prostředky než trestněprávními, např. uplatněním občanskoprávní žaloby.
6. V posuzované věci orgány činné v trestním řízení posuzovaly trestní oznámení stěžovatele řádně a bez vnitřních rozporů. Stěžovatel ostatně ve své obsáhlé stížnosti neuvádí, které důkazy orgány činné v trestním řízení snad přehlédly či v čem je podle něj jejich závěr ve zjevném rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní státní zástupkyně ve svém usnesení překvapivě argumentuje tím, že se v základu jedná o občanskoprávní spor. Sám se však ve své argumentaci opírá mimo jiné o nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 1587/20 ze dne 12. ledna 2022, který řešil situaci, kdy stěžovatelé u soudů usilovali o zřízení věcného břemene s právem chůze a jízdy, tedy se svého práva domáhali soukromoprávní cestou s využitím hmotněprávních i procesněprávních institutů soukromého práva. Jak policejní orgán správně uvedl v usnesení o odložení věci, trestní právo je postaveno na zásadě subsidiarity trestní represe. Trestní právo jako prostředek ochrany má nastupovat až v případě, že jiné, méně invazivnější, způsoby řešení sporů selhaly.
Ústavní soud v daném případě nepochybuje o tom, že spor o přístup k nemovitosti stěžovatele má základ v občanském právu a je a má být primárně řešitelný prostředky občanskoprávními. Napadeným rozhodnutím v tomto ohledu není co vytknout.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu