Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti WINDSTORM, spol. s r. o., se sídlem Brno, Šumavská 416/15, zastoupené Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem Olomouc, Fibichova 1141/2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2008, čj. 4 Cmo 8/2008 - 126, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Svou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o vrácení poskytnutého plnění na základě smlouvy o dílo.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti shora uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podala dovolání. Podle zjištění Ústavního soudu bylo dovolání stěžovatelky podáno dne 1. srpna 2008 a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků v řízení před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 zákona o Ústavním soudu. Důvodem subsidiarity jsou i kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V subsidiaritě ústavní stížnosti se realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování konkrétní orgán, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Pokud tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s tímto opravným prostředkem, probíhá před obecnými soudy (konkrétně před Nejvyšším soudem ČR) příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod. Není tak důvodu pro to, aby Ústavní soud ve věci souběžně rozhodoval. V takovém případě by nepřípustně zasáhl do rozhodování obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2008
František Duchoň soudce Ústavního soudu