Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem Gorkého 659/15, Liberec I - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, č. j. 7 Tdo 46/2019-405, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 19. září 2018, č. j. 31 To 254/2018-372, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. dubna 2018, č. j. 2 T 9/2017-347, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 4. 2018, č. j. 2 T 9/2017-347, byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 2 let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Stěžovatel se trestného činu dopustil tím, že jako řidič nákladního vozu v rozporu s § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, neviděl tak poškozeného, který však nebyl nikterak vybaven bezpečnostním oděvem s označením z retroreflexního materiálu a který stál u vozidla, které nebylo nijak označeno jako překážka provozu na pozemní komunikaci a které bylo odstaveno na mostě v připojovacím jízdním pruhu, a v nedovolené rychlosti 110 km/h do nich narazil. Poškozený vlivem zranění vzápětí zemřel a v jeho automobilu sedící poškozená přitom utrpěla tržnou ránu nad pravým okem v čelní krajině, tržnou ránu nad pravou Achillovou šlachou a zhmoždění levého lokte, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dnů.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 254/2018, zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 7 Tdo 46/2019-405, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. Soudům vytýká, že minimalizovaly spolupůsobení příčin na straně poškozeného a prakticky nehodnotily tyto příčiny jako podstatné pro vznik následku, který nastal z jeho jednání jako obviněného. Soud prvého stupně se přitom zabýval spoluzaviněním poškozeného a uvedl, že poškozený se dopustil několika dopravních přestupků, avšak jeho spoluzavinění nepřiřknul velký význam. Vůbec se však nezabýval pochybnostmi obhajoby stran způsobilosti poškozeného řídit motorové vozidlo, když neměl u sebe doklad o zdravotní způsobilosti, a bagatelizoval okolnost, zda byl poškozený vůbec zdravotně způsobilý k řízení motorového vozidla.
Dále doplnil, že se soud prvého stupně zabýval pouze skutečnostmi, které svědčí o jeho vině, nikoli pak těmi, které jeho vinu snižují. Okolnosti, že poškozený vytvořil zcela nebezpečnou a nepředvídatelnou situaci, jednal protiprávně a objet takto jím odstavené vozidlo bylo značně obtížné, soud hodnotil jako nevýznamné pro určení míry porušení důležité povinnosti ze strany poškozeného.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V obecné rovině stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jeho přesvědčení ale z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Vzhledem k obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovně rekapitulovat.
12. Obecné soudy věnovaly náležitou pozornost obhajobě stěžovatele. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že příčinou vzniku následku v podobě úmrtí poškozeného byla rychlá jízda stěžovatele, při níž stěžovatel dostatečně nesledoval situaci v provozu na silnici, na rozdíl od ostatních řidičů proto nezareagoval na překážku na vozovce v podobě odstaveného vozidla poškozeného, byť pro něho mohla být včas viditelná, a došlo proto k fatálnímu nárazu. Spoluzavinění poškozeného soudy nijak nebagatelizovaly, když jej stanovily v rozsahu 40 % a přihlédly k němu při úvahách o výši trestu a přiznané náhrady pozůstalým poškozeným. Námitce týkající se zdravotní způsobilosti se podrobně věnoval odvolací soud (č. l. 6 usnesení) a na jeho závěry tak lze plně odkázat.
13. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu