Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Suhox, s. r. o., se sídlem Petrov 272/5, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem Ph.D., advokátem, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. září 2016 č. j. 5 C 96/2016-57, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 17. března 2017 č. j. 15 Co 621/2016-96 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 30 Cdo 2947/2017-127, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. června 2018, stěžovatelka podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobce P. Vondrák se žalobou podanou u Okresního soudu v Pelhřimově domáhal určení, že je vlastníkem pozemku v k. ú. Onšovice u Dehtářů. Okresní soud rozsudkem ze dne 19. září 2016 č. j. 5 C 96/2016- 57 určil, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 17. března 2017 č. j. 15 Co 621/2016-96 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání, podané stěžovatelkou, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť se stěžovatelce na základě uplatněné argumentace nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jádrem daného sporu jsou skutkové okolnosti a otázka platnosti či neplatnosti právních jednání (právních úkonů), kterými mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na stěžovatelku a dále otázka dobré víry ve vztahu k zásadě Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nemo plus iuris).
4. Stěžovatelka uvedla, že v roce 2011 uzavřela se společností W Reality, s. r. o., kupní smlouvu a na jejím základě nabyla za 900 000 Kč do svého vlastnictví předmětný pozemek. Obecné soudy dovodily, že jelikož není smlouva o zajišťovacím převodu práva, kterou uzavřel žalobce P. Vondrák jako původní vlastník se společností W Reality, s. r. o., platná, nemůže být platná ani následná smlouva kupní, kterou společnost W Reality, s. r. o., uzavřela se stěžovatelkou.
5. Podle názoru stěžovatelky soudy však nezohlednily další skutečnosti, které jsou pro právní posouzení a následné rozhodnutí ve věci klíčové, a to zejména, že zcela zanevřely na aplikaci zásady proporcionality při střetu prokazované dobré víry stěžovatelky a zásady nemo plus iuris. Takové zjednodušení skutkových zjištění nelze podle tvrzení stěžovatelky akceptovat.
6. Stěžovatelka tvrdí, že byla v dobré víře, že nemovitost vlastnila společnost W Reality, s. r. o., přičemž při výkonu "propadné zástavy" byl předmět zástavy oceněn nezávislým znalcem a žalobce P. Vondrák s tímto posudkem souhlasil. Stěžovatelka se považuje za oběť celé situace a veškeré náklady jdou k její tíži, neboť za pozemek řádně zaplatila, pozemek zhodnotila a následně o něj přišla a společnost W Reality, s. r. o., nedisponuje majetkem, na kterém by mohla svoji ztrátu kompenzovat.
7. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud se ve svém rozsudku se střetem dvou základních právních principů prakticky nevypořádal, když ryze formalisticky ve třech větách svého odůvodnění dovodil, že P. Vondrák nejednal nepoctivě, neboť mu jako laikovi nemohlo být známo, že smlouva, kterou zavíral se společností W Reality, s. r. o., obsahovala ujednání o propadné zástavě, a že vlastně ani neformuloval text smlouvy. Naopak po stěžovatelce se v každém soudním rozhodnutí požadovalo "být si vědoma a být ji známo", že smlouva, které ani nebyla účastníkem, obsahuje ujednání, které podle nálezu Ústavního soudu (nikoliv textu zákona) je považováno za neplatné.
8. Jednání žalobce P. Vondráka považuje stěžovatelka za nepoctivé, neboť když se náhodně dozvěděl o možnosti dodatečně napadnout platnost smluvních ujednání, neváhal takto učinit a v rozporu se všemi principy spravedlnosti se obohatit na úkor stěžovatelky s tím, že soudním rozhodnutím se dostal opět do pozice vlastníka pozemku.
9. Stěžovatelka ve věci rozhodujícím soudům vytýká, že se nezabývaly střetem principů ochrany vlastnického práva se střetem s principy dobrých mravů, dobré víry a poctivosti a rovněž s principem vystupování každého s běžnou péčí a opatrností ve vztazích s jinými. Současně namítá, že soudy nerozhodovaly v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem ze dne 10. června 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (N 105/69 SbNU 719) k ochraně dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka, v němž Ústavní soud považoval za opodstatněnou námitku stěžovatele, týkající se existence dobré víry stěžovatele jako nabyvatele předmětných nemovitostí, když odvolací ani dovolací soud se otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabývaly, a nevážily tedy ani možnost působení dobré víry stěžovatele ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
10. Podle závěru učiněného stěžovatelem, měla být daná právní otázka posouzena tak, že se upřednostňuje ochrana dobré víry a poctivosti stěžovatelky, při zohlednění dobrých mravů k okolnostem celého sporu, a tedy že jí svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku.
11. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.
83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
14. Právní otázkou nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a ochranou dobré víry nabyvatele se Ústavní soud opakovaně zabýval. V nálezu ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12
(N 61/73 SbNU 163) zdůraznil, že posuzování dobré víry nabyvatele má tedy v takových případech v řízení před soudem zásadní význam. Je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra.
15. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy svá rozhodnutí založily na závěrech uvedených ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 , obdobně jako v dalších rozhodnutích, kupř. v usneseních ze dne 7. března 2016 sp. zn. I. ÚS 1781/15 , ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 2107/16 či ze dne 20. března 2018 sp. zn. IV. ÚS 693/18
.
16. V předmětné věci byla otázka dobré víry řešena mezi týmiž účastníky, respektive mezi stěžovatelkou a předmětným insolvenčním správcem žalobce P. Vondráka v jiném řízení, odvolací soud podle závěru učiněného Nejvyšším soudem v této právní věci nijak nepochybil, pokud z tohoto předmětného řízení - z hlediska řešení právní otázky (ne)platnosti předmětných smluv a dobré víry stěžovatelky - vycházel, neboť tato jím učiněná právně kvalifikační úvaha je plně souladná s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nad rozsah odůvodnění dovolací soud uvedl, že i kdyby snad byla znovu řešena otázka dobré víry stěžovatelky, bylo by nezbytné (s ohledem na skutková zjištění, že stěžovatelka byla seznámena s obsahem předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a dohody o narovnání) zohlednit i právní závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, citované v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí.
17. Ústavní soud ověřil, že závěry obecných soudů o absenci dobré víry mají oporu v provedených důkazech a jsou i náležitě, jasně a srozumitelně odůvodněny. Za dané situace Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo naznačeno výše, jejich přehodnocování. Pokud stěžovatelka zpochybňuje výsledky dokazování a předestírá svůj vlastní názor na provedené důkazy s tím, že její pohled na ně je jedině správný, staví tím Ústavní soud do role další instance, která mu, a to Ústavní soud zdůrazňuje opakovaně, nepřísluší.
18. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami setrvale napadá především samotný - pro ni nepříznivý - výsledek řízení. Ústavní soud nicméně s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulované závěry obecných soudů. Ve věci rozhodující soudy při svém rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a podle názoru Ústavního soudu postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy páté Listiny.
19. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se nerespektování závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. IV. ÚS 4905/12 , Ústavní soud i v tomto nálezu uzavřel, že v dalším řízení se obecné soudy budou muset vypořádat zejména s tvrzeními stěžovatele o existenci jeho dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí. Pokud se v předmětné věci obecné soudy touto otázkou řádně zabývaly, nemá Ústavní soud za dané situace prostor pro přehodnocení závěrů, učiněných ve věci rozhodujícími soudy.
20. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak vyplývá, že se celou věcí zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu podané dovolání odmítl. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu