Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Danou Houbovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 398, Rokycany, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, rozhodnutí Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1502/2019 a jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni ve shora uvedené věci, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal Generální inspekci bezpečnostních sborů a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni pokračovat v porušování práva na spravedlivý proces tím, že a) nezjišťují skutečný stav věci, jaký vyplývá z podání stěžovatele ze dne 21. 11. 2018, b) opomíjí a c) řádně nevyhodnocují předložené důkazy. Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni měl Ústavní soud přikázat splnit pokyn Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, a vyrozumět stěžovatele o výsledku přezkoumání postupu GIBS ve věci vedené pod sp. zn. GI-452/TČ-2019-842031.
Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutím Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1520/2019, a nečinností Krajského státního zastupitelství v Plzni bylo poručeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, vyrozuměla GIBS stěžovatele o tom, že na základě části jeho podání zahájila úkony trestního řízení a další část podání, která se týkala šikany, bossingu a dalších věcí, byla shledána nedůvodnou. Stěžovatel v této části podal podnět k prošetření postupu GIBS Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, které věc postoupilo k vyřízení Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni. Tím byl také dne 17. 7. 2019 vyrozuměn přípisem ze dne 24. 6.
2019, č. j. 2 KZN 1502/2019-41, o vyřízení jeho podnětu, s čímž se však stěžovatel neztotožnil. Přípisem ze dne 9. 8. 2019 požádal stěžovatel o přezkoumání postupu Krajského zastupitelství v Plzni Vrchní státní zastupitelství v Praze. To věc vyřídilo sdělením ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že státní zástupce v Plzni v nejbližší době přezkoumá postup GIBS ve věci vedené u ní pod č. j. GI-452/TČ-2019-842031 a bude stěžovatele o tomto informovat. To se však do dne podání ústavní stížnosti nestalo.
Stěžovatel proto brojí proti postupu, resp. nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni předmětnou ústavní stížností. Počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti přitom odvíjí od 18. 11. 2019, kdy marně uplynula dvouměsíční lhůta (podle § 16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství), ve které měl být stěžovatel podle Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci vyrozuměn. Z opatrnosti stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí GIBS ze dne 4.
3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842030-K.
Stěžovatel je toho názoru, že ať již napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení či jejich postupem došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení něco zakázal, je třeba poukázat na ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je tento typ výroku spojen s tzv. jiným zásahem veřejné moci. O ten se však v projednávané věci nejedná již proto, že namítaným vadám řízení mohl stěžovatel čelit napadením konečného rozhodnutí ve věci - v této části však byla ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost. Domáhá-li se stěžovatel vydání tzv. příkazového výroku, je jeho použití spojeno s obnovením stavu před porušením, což je v projednávané věci vyloučeno.
Stěžovatel se v části stížnostního petitu domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval nečinnost Krajského státního zastupitelství v Plzni, k tomu je třeba uvést, že z ústavní stížností a ani z vyžádaného spisu Krajského státního zastupitelství v Plzní sp. zn. 2 KZN 1502/2019 nevyplývá, že by stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky, jimiž se může nečinnosti státního zastupitelství bránit. Zde má Ústavní soud na mysli podání podnětu k vykonání dohledu podle § 12c zákona o státním zastupitelství nebo podání stížnosti podle § 16b téhož zákona. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost v této části za nepřípustnou.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v části směřující proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, rozhodnutí Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1502/2019 pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2020
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj